Tajemný kamarád

Siri vystrčil hlavu do mýtiny. Tenhle malý gorilák již delší chvíli cítil zvláštní vůni, která se kolem linula jako had. Zřejmě tu rozkvetly nějaké květy, které tu v posledních dnech ještě nebyly. Přivřel oči a tu nádhernou vůni si začal vychutnávat a představoval si ty květy, které ji mohly vydávat. Vtom byl odstrčen tak prudce, až se bočním kotoulem odvalil k dlouhým provazům starší liány. Kolem něj majestátně prošel vůdčí samec Wema jako těžkotonážní šedý tank. Musel přeci nejdřív zkontrolovat celý prosvětlený úsek a zajistit bezpečí své rodiny. Tihle prckové se pořád ženou vpřed zcela bez rozmyslu. Mámy by jim to měly už konečně řádně vysvětlit a případně jim výchovně nandat na ty jejich bílý prdelky. Rozzlobeně se otočil na samice. Dělaly, že se jich to netýká. Zamračil se a zahoukal.
Siri se oddělil od skupiny, jak mu ostatně velela jeho dobrodružná gorilí povaha. Bylo mu za to často spíláno, ale on prostě nedbal. Bylo to v něm a nemohl si pomoci. Pořád hledal tu vůni. Odkud safra pochází? Sebral v trávě jakéhosi cvrčka a pochutnal si na něm jako na nějakém cukrlátku. Uvědomil si, že už se vzdálil moc a chtěl se vrátit, když tu si povšimnul záhadného tvora sedícího na osamocené uschlé větvi mohutného stromu.
Byl celý černý, jen hlava byla jakoby bílá s lehkým nádechem slonové kosti. Seděl nehnutě zády k němu a soustředil se na cosi v okolí. Zvědavost mu nedala a opatrně se přiblížil ke kmeni. Černý k němu pohlédl, ale nijak nereagoval a zase se vrátil ke své pozorovatelské činnosti. Siri pomalu vyšplhal po okolních větvích až na tu, kde seděl neznámý. Necítil z něj pražádný náznak agresivity, či zloby.
„Ahoj“
To podivné stvoření se na něj smutně otočilo. „Ahoj“
„Já jsem Siri.“
„Já vím“ odpověděl tvor a kývl svou bílou hlavou.
„Ty mě znáš?“
„Znám. Všechny vás znám.“
„Takže jsi náš kamarád?“
„Jak se to vezme, ale myslím, že se to tak dá taky říct. Nerad bych to teď rozebíral.“
„Aha, co tu děláš?“
„Na někoho čekám.“
„A na koho?“
„Na někoho, kdo se mi bude líbit“
Siri se zarazil. Prohlížel si záhadného se smutkem ve tváři. Chvíli sbíral odvahu a šťoural při tom prstem v nějaké puklině na větvi. Konečně se odhodlal.
„A já? Já se ti nelíbím?“
„Ne,“ odpověděl klidně neznámý a poprvé se trochu pousmál, „neber si to ale osobně. Jednou se mi určitě taky zalíbíš.“
„Kdy to bude?“ vyzvídal Siri.
„Nebuď zvědavej, a vůbec, nejsi nějak daleko od skupiny, co?“
„Proč? Já se nebojím. Všechny kdo by mi chtěli ublížit, bych přepral!“ postavil se a mocně si zabušil do hrudníčku, přičemž mu bílé zrcátko na prdelce zazářilo v přímém slunci. Zaklonil se a chtěl předvést děsivý řev, když v tom mu ujela noha a začal se propadat. Instinktivně ještě sáhl po větvi, ale minul. Bylo zle a země tak daleko. Ucítil silný stisk na zápěstí. Černý tvor ho pevně držel a on se uchopen pohupoval v prostoru. Hleděl mu do jeho hlubokých tmavých očí a ucítil, jak je tažen zpět na větev.
Seděl zahanben se sklopenou hlavou a srdce mu zběsile tlouklo. Nejraději by se neviděl.
„Děkuju."
„Ještě se mi tady zabij,“ zakroutil rozzlobeně hlavou cizinec, „nakonec tě snad budu zachraňovat. Jako bych neměl dost svý práce.“
Siri seděl, ani nedutal. Proč se jen pořád takhle vytahuje. Díval se pod strom a na souseda ani nepohlédl. Jeho ego bylo zlomeno.
„Musím ti říct, že mi je líto tvé babičky.“ řekl neznámý, aby prolomil hradbu mlčení, kterou mezi ně nechtě postavil po své výtce.
„Ty víš, že umřela?“ podivil se smutně Siri.
„Vím. Mluvil jsem s ní, ale to víš, byla už moc stará a taky to zdravíčko jí delší dobu trápilo. Měla tě moc ráda.“
V tom oba vyrušilo zapraskání větví na pralesní stezce. Očima pronikali mezi větvovím nižších keřů. Stále nebylo jasné, co nezvyklý šramot vytvořilo. Ještě chvíli a konečně ho spatřili. Měl maskovaný oblek a přes rameno pušku.
„Pst,“ syknul Siri a naznačil bělohlavému, aby se přikrčil, „to je pytlák. Bývá jich tu i víc. Dává tady kolem na zem takový neviditelný dráty. Do jednoho se chytla moje sestra a on ji pak zabil.“
„Já vím,“ Pohladil ho černý po rameni. „viděl jsem to.“
„Je zlej,“ dodal ještě Siri.
Z druhé strany se ozvalo lehké sloní odfrknutí a zatřásl se tam celý lesní porost.
„Pytláci jsou prevíti,“ řekl tvor, „no, a vidíš, tak tenhle se mi zrovna líbí! Moc se mi líbí.“
Siri nevěřícně zíral svýma velkýma očima.
„Musím běžet,“ mávnul na rozloučenou tvor, „a dávej prosím tě na sebe pozor. Ať mi zase někam nespadneš. Nebudu na blízku věčně,“ a seskočil do vysoké trávy.
„Uvidíme se ještě někdy?“ vyhrkl ze sebe ve spěchu Siri.
Neznámý se otočil.
„Určitě! To ti slibuju,“ a ukázal, aby se někam schoval.
„Jak se jmenuješ?“ vykřikl ještě Siri než tvor úplně zmizel z dohledu.
„Říkají mi,“ zarazil se, a pak opatrně pronesl, „Smrt,“ a zmizel v houští. Ještě v témže okamžiku se vyřítil na pěšinku rozdivočený slon a pytlák vytřeštil oči.
Ozval se táhlý výkřik.