Drakobijci - Průvodce (1. kapitola 1/2)

„Zapovězené končiny? Zbláznila jste se?“
Muž se hlasitě zachechtal a nevěřícně kroutil hlavou. Shrábl žetony, které se mu podařilo vyhrát a pohledem hledal podporu u ostatních hráčů. Ti se k němu přidali a rázem zapomněl na drtivou prohru, kterou jim uštědřil. Bankéř se ujal rozdávání karet a muži se ponořili zpět do hazardní hry.
Kasey nad nimi stála jako socha, čekajíce, že muž, kterého požádala o pomoc přeci jen změní názor. Jenomže nové kolo se mezitím rozběhlo a z muže vypadlo pouze oznámení nové výše sázky.
„Takže mi nepomůžete?“ pípla nejistě.
„Copak to nešlo poznat?“ odsekl muž, který patřil ke Sběračům. „Ne, nikdo mě tam zpátky nedostane. Málem jsem tam zhebnul, když jsem hledal magické nerosty a jiné suroviny. Ta země se hemží temnými tvory, plazí se po ní stíny a slunce nad tou zatracenou oblastí zasvítí jen výjimečně. Tamtudy se bojí procházet i Berserk, a to už je co říct.“
„Mohu zvýšit dosavadní nabídku. Dám vám…“
„Nenamáhejte se. Já se od tohoto stolu zvednu teprve tehdy, až budou tady ti džentlmeni na mizině. A pak si najdu jiný lokál, kde ty peníze směním za tolik Kojotí pálenky, co se do mě vejde.“
Dívka netušila, co má dělat. Nejradši by se rozbrečela, ale tím by vyvolala jen další vlnu smíchu. Tohle byl svět plný tvrdých, nelítostných mužů, jejichž tělesné skořápky už neměli ani ždibec něčeho jako duše a které by pohled na bezbrannou dívku spíše pobavil než obměkčil. A tak tam jen tak stála a sledovala pětici mužů hrajících Pistolníkovo oko, trumfujících se ve výši sázek a blufující ve snaze přelstít své protivníky.
„Vy jste ještě tady? Chcete si snad zahrát s námi? Bohužel už nemáme volné místo. Navíc se obávám, že tohle není zábava pro dívky vašeho druhu. Připadal bych si trapně, kdybych vás oškubal o vaše poslední peníze. Navíc když je potřebujete pro uplacení blázna, který by se vydal do Zapovězených končin.“
„Pane Corcorane, já se opravdu potřebuji dostat na druhou stranu,“ upnula se Kasey Loganová ještě k jedné poslední šanci. „Není to žádný mladický rozmar. Magická bouře nám sebrala střechu nad hlavou. Celé rodině. Deseti lidem. Už týden přespáváme pod starýma lípami za městem. Hned první noc nás okradli kapsáři, tu druhou se pro změnu pokusili znásilnit mou malou sestřenici. Strýc ho zastřelil, ale sám při tom utrpěl šrám na paži a ten se mu nehezky zanítil. Potřebujeme koupit nové obvazy a léky na zmírnění horečky. Jestli nám nepomůžete, budete nás mít na svědomí. Chceme se na pár dní ubytovat v hotelu, abychom nabrali síly, zbytek mojí rodiny tam vyrazil, aby objednal pokoje a uložil strýce na lůžko. Doufáme, že se jeho stav brzy zlepší, abychom mohli během několika dní vyrazit dál.“
„Počkejte půl roku a budou opět průchozí dobytkářské i obchodní stezky,“ navrhl Corcoran, načež zlostně mrštil kartami o desku stolu, neboť se nechal napálit dlouhánem naproti a přišel o poměrně velkou část žetonů. „Zatraceně! Ty parchante! Tvářil ses, že u sebe nemáš jedinou vysokou kartu, ale ukázalo se, že to není pravda.“
„Copak hraješ tuhle hru poprvé?“ špitl muž lhostejně. „Vždyť Pistolníkovo oko je na lžích a podvodech založené.“
Dívka čekala, až svou hádku skončí. Odhodila si pramen plavých vlasů z ramen. Světlo dopadlo na její oříškově tmavou pleť, na níž se perlily krůpěje potu. Ztrácela pevnou půdu pod nohama. Plazila se po ní zoufalost a úzkost, protože věděla, co se stane, pokud zůstanou v tomhle prohnilém a nebezpečném městě ještě několik dní navíc. Musíme odjet. Co nejdřív nechat tohle hnízdo zločinu a násilí za sebou. Alespoň tu nejsou krvelačná monstra nebo nevyzpytatelná magická Zřídla.
„Když mi tu budete vydýchávat vzduch, můj názor to nezmění,“ odfoukl si Corcoran. „Podívejte se na sebe. Kdybych se vláčel se sebrankou černých špinavců, musel bych se hanbou propadnout do země. Vždyť by mě ukamenovali, kdybych se ze Zapovězených končin vrátil živý. Už teď se na mě zle dívají, když vidí, že se s vámi bavím. Tohle prostě nejde. I kdybyste mi nabízeli nějaký magický Artefakt nedozírné hodnoty, nevzal bych ho. Nemám na výběr. Nemohu vás doprovodit ani do obchodu přes ulici naproti.“
Kasey si uraženě odfrkla a pomyslela si, jak jsou tihle mužští hrdinové vždycky jen v zaplivaných saloonech, ale nikdy ne na otevřených pláních, kde je nebezpečí opravdové a nikoliv jen namalované v jejich bujných představách. Chlubí se, že by sťali hlavy prérijním obrům, že by stáčeli Sullivanův olej klidně uprostřed ohnivého víru, že by si osedlali písečného červa nebo si vysedli na hřbet obrovitého Gryffena.
Kasey odkráčela ze saloonu, nedbajíce pobaveného smíchu mužů u stolu. Pokud hodlají zbytek svého života strávit shrbení nad kartami a lamentující, proč jim nepřišla zrovna ta, kterou potřebovali k drtivé porážce svých soupeřů, ona jej hodlá vzít do hrsti a sama si určovat, kterou stezkou se vydá. Přes Zapovězené končiny se vydá, i kdyby měla prodat veškerý svůj majetek za revolver, pušku a krabičky s municí. Buď je přejdu nebo zemřu.
Málem vrazila do muže v černé vestě a černém klobouku s rovnou krempou. Mnul si svůj pečlivě narovnaný knír a prohlížel si ji s lačností hladového dravce. Něco v jeho zorničkách ji vyděsilo, proto se mu raději vyhnula, zatímco on z ní nespustil oči. Pohled zabijáka. Muže, který je zvyklý brát si to, na co má zrovna zálusk a neptat se na svolení. Revolver nosil připnutý příliš nízko, opíral se o trám a pravou rukou si svíral opasek. Vysoké holínky hyzdily četné škrábance a vybarvovaly je nánosy oranžového prachu, svědčící o tom, že přijel ze západu, konkrétně pak z Údolí ohně.
„Hezký večer, slečno,“ sáhl si na okraj klobouku a uklonil se.
Dívka se nezmohla na odpověď. Na těle jí naskákala husí kůže a po zádech přejel mráz. Zrychlila a snažila se kolem něho prosmýknout. Očekávala, že jí zastoupí cestu, ale on se ani nepohnul, dál se na ni usmíval a jeho oči zářily lstivostí. Raději se na něj znovu nepodívala, rozrazila lítací dvířka a ponořila se do hluku noční ulice města.
V tuhle hodinu tu bylo nezvykle rušno. Plně naložené povozy drkotaly po prašné cestě, švihání opratí a mlaskání vozků se mísilo se zpěvem opilců. Vyhrávání cvrčků bylo tak hlasité, až měla pocit, že se předhánějí ve hlasitosti se smíchem těch, kteří se už nevlezli do putyky a museli zůstat venku.
Tady se Kasey cítila nechráněná a bezbranná. Spousta lidí se otáčela, když kolem nich prošla. Objímala si rukama hrudník a sledovala si špičky bot, jako by ji to mělo uchránit před nechtěnými pohledy či dotyky.
Zbytek její rodiny už se nacházel v hotelu o dvě ulice dál, snažíce se získat alespoň nějaký pokoj k přespání, což se zdálo jako nekonečně dlouhá vzdálenost. Míjela pošklebující se opilce, z nichž někteří k ní přiblížili hlavu natolik, že cítila jejich pálenkou, cibulí a česnekem nasáklý dech. Do očí jí vhrkly slzy. Zavřela je, aby ten zlý, nehostinný svět kolem sebe neviděla, aby zmizel v temnotě za víčky.
„Já myslel, že jsme všechny ty negramotné opice pobili při Železné vzpouře,“ zaslechl někde za svými zády cigaretami rozvrzaný hlas. „Měli byste být spoutání a zavření v klecích.“
„Měli byste se houpat ve větru!“ přidal se jiný hlas. Několik lidí zahalekalo na souhlas.