Na očích(2)

    Druhý den při kávě Dunilová opravdu navázala. Téma tedy asi nebylo tak vyčerpané, jak se zdálo.
    „Oldo,“ spustila vážně, a dokonce váhavě. „Že bys mi moh tu básničku věnovat? Mně by nevadilo, žes ji nepsal pro mne.“ Pak přece jen přešla trochu do laškovna: „Ačkoliv kdo ví, na kohos myslel, když jsi to psal, určitý indicie…“ Významně nedořekla.
    „Ale to přece nejde, takovou věc dát jen tak kámošce, kolegyni z práce!“
    „Nó – přece jen; však já občas chytnu, jak po mně koukneš, nemysli!“
    „Ale ty s někým chodíš, tak co blbneš, pořád?“
    „Už ne, Oldo, já jsem vol–ná! Volná, víš? Já se ho totiž zeptala, jestli by pro mne dokázal napsat básničku, a on mě poslal do háje takovým způsobem, že už se s ním nehodlám potkat. A my jsme spolu stejně chodili už jen tak ze setrvačnosti.“
    „A proč bych zrovna já měl…“
    „Protože mi nepřipadáš jen jako kolega z práce.“
    „Ale když ty seš pro mne moc… Já na takový ženský neumím.“
    „Co seš takovej ostejchavej? Nejsi přece taky žádnej novic! Vykecáváš tu se mnou vždycky bez ňákejch okolků, tak co?“
    „Ale jako s kamarádkou! Kdybych měl ňák… tak já nevím… když já jsem na to blbej,“ povzdychl si upřímně.
    „No vidíš, a to mi hraje do ruky.“
„Co? Jak to?“
    „Víš, co mi řek ten kůň? Jestli prej najdu blba, kterej mi bude psát básničky, tak ať jdu za ním.“ Běta se pevně zadívala Májkovi do očí a položila mu dlaň na ruku: „Tak mě tady máš.“
    „No, to zní povzbudivě.“
    „Nemohli byste s tím jít někam jinam? Mně je to žinantní, bejt u toho,“ ozval se Prout.
    „Mně tu nevadíš. Tobě jo?“ otázala se Bětka Oldy.
    „Mně je milejší, když je tady,“ odpověděl Olda nešťastně.
    „Tak vidíš!“ obrátila se Bětka k Proutovi, „klidně tady můžeš zůstat.“
    „To je ženská logika! Vy máte jít pryč, ne já!“
    „Ale my tu máme kafe.“
    „Já taky.“
    „Však tě nikdo nevyhazuje.“
    „Ježíšmarjá! Ale víš, co by mě zajímalo, když už mě do toho zatahuješ? Jakým způsobem tě poslal do háje, že už ho nechceš potkat.“
    „No řek mi to o tom blbovi.“
    „A to je všechno?“
    „Řekla bych, že je to až dost. Ono se mě to dotklo, víš? Já pořád myslím tady na Oldu, jak napsal básničku a tak mě to zamrzelo.“
    „Bětko, prosímtě,“ úpí chudák Májek, „copak po mně můžeš takhle vyject?“
    „A copak bych se takhle shazovala, kdybych nevěděla, že o to stojíš? A nebudu čekat, až ty se rozhoupeš, uznej, že bych se asi nedočkala. A já jsem si taky rozmejšlela, jak začít, nejsi jedinej, komu někdy chybí jistota. Dopovíme si to cestou z práce, co? Já už stejně piju lógr.“
    „Konečně rozumná řeč,“ ozval se Prout, „už jsem chtěl začít makat za tři.“
    Pro slečnu Dunilovou jistě už nebyl velký problém dostat pana Májka kam chtěla; tím spíše, že mu to nebylo příliš proti mysli. Pan Prout tedy mohl po čase konstatovat, že mezi jeho kolegy vznikla vážná známost. Přál jim – měl je rád a jejich pracovní úsilí tím nijak nepolevilo. Spíš naopak – Bětka přestala čas od času poflámově mžourat a Olin přestal zadumaně hledět z okna. A pokecat se s nimi dalo jako dřív.
    „Pomalu se blíží, že se vezmem, Kadliku,“ sdělila jednou Dunilová Proutovi, „budem tě moct pozvat na svatbu? Konec konců to máš na triku, aspoň teda tím, žes nám nezabránil.“
    „Zase já, všechno je na mně. Já jsem se tady oháněl básničkama, že jo? A vůbec, napsal ti tu druhou půlku?“
    „Nenapsal.“
    „Napsal!“ Májek vítězoslavně hrabe v tašce. „Já čekám jen kdy na to přijde řeč, že ji vytáhnu.“
Dunilové nezbývá, než se opět divit.
    „Tak ukaž, já to zase přečtu, ať je v tom ňáká symbolika.“ Nedočkavě vytrhla Májkovi list papíru a dala se do čtení:

            „Protože neumím dobře lhát
            Budu ti pravdu říkat
            Protože neumíš jenom brát
            Můžeš se svého zříkat
            V tvém počínání, to mi věř
            S chutí ti budu sloužit
            Co říkám není žádná lež
            Já stejné stejným splatím též
            Hezčí odezvu nenajdeš
            Chci víc než jenom toužit
            Chci s tebou mřít i vznikat

    Óldiků!“ vydechla Bětka nadšeně. „Ale to už je jasná erotika! Ta tvoje bejvalka vůbec neví, o co přichází.“
    „To teda nevím,“ huhlá zase Prout, „ale já v tom žádnou erotiku nevidím.“
    „To musíš dát dohromady s tím prvním, ty chytrej!“ Náhle jí zpřísněl hlas: „Kdys to psal?“ To už samozřejmě patří Májkovi.
    „Jaký kdy jsem to psal? Víš jak dlouho trvá, než tohle vypotím?“
    „Já taky nechci žádný datum, ale v který době, víš?“
    „Jo, to už jsme dávno jeli spolu, jestli ti jde o tohle.“
    „Právě o to mi jde.“ Běta si sedla a obdivně hleděla na papír ve své ruce.
    „Tak je to o mně. Básnička.“ Rozhlédla se a zadívala se na Prouta: „Jsem opěvána!“
    „Tak už toho nech, ty tajtrdlíku! Opěvána, to snad není možný.“
    „Tady vidíš, jakou moc má poezie.“
    „Jaká poezie? Vždyť to jsou přiblblý veršovánky.“
    „Ale jakej z nás udělaly krásnej pár.“
    „A ještě víc toho rozvrtaly, jestli se dobře pamatuju.“
    „Z toho taky vidíš, jak je poezie mocná. Nebejt těch veršovánek, tak tu na sebe s Oldou dál jen civíme a dost. To taky říkal, člověk to má na očích a nevidí to.“
    „Jo, to jsem říkal,“ vložil se Olda, „a tys mě seřval, že na tebe to neplatí.“
    „Bodeď by taky jo, ty ses vytasil s tím komínem, že si ho nevšimneš; já tedy vím co vidím, ne?“
    „S jakým komínem?“
    „Co támhle stojí, čuměls na něj…“ Prout se pomalu otočil k oknu. „Kde je ten komín?“
    „Shodili ho, už je to dýl než tejden!“ zajásala Běta, „a ty tam rovnou od stolu koukáš a nevíš o tom! Nepřijít na to řeč, tak si nevšimneš vůbec nikdy. Na očích! Vejtaho.“
    „No tak co, no. Ty taky vykládáš, že tě nic nepřekvapí a v jednom kuse udiveně kroutíš hlavou.“
    „Tak holt jenom Olánek nekecá, co tomu říkáš, Oldo?“
    „Já si tak říkám, co kdyby ten komín shodili o rok dřív. Přes něj přece přešla řeč k tý básničce. Řeknu ti, nám ještě stačil docela dobře posloužit.“
    „To je fakt. Dal nás dohromady a lehnul. Čest jeho památce.“