Na očích (1)

                    NA OČÍCH

    Referent Karel Prout, 35 let, spokojeně ženat, bodrý chlapík.
    Referent Oldřich Májek, 25 let, svobodný, trochu zamlklý pohledný mladík. Tvářívá se zamyšleně, občas právem. Podle pana Prouta by ovšem měl přemýšlet o něčem jiném, než o čem přemýšlí. Pan Prout sice neví, na co jeho kolega myslívá, ale jistě ne na to, na co by měl.
    Plánovačka a koordinátorka Běta Dunilová, 22 let, (či spíše jar), svobodná. Rázná i jemná, parádní kus ženské. Působí vyrovnaným dojmem a sama tvrdí, že ji už nic nemůže překvapit.
    To je osazestvo kanceláře, do níž nahlížíme, sami neviděni. Nedělá se to, já vím, ale když už je tu ta možnost – snad nás při tom nikdo nenachytá.
    „Ten komín,“ řekl Májek a otočil se od okna dovnitř do kanceláře. „Teď jsem si ho teprv uvědomil. Včera jsem si ho vůbec nevšiml a přitom je takovej velkej. Byl tam vůbec?“
    „Je to možný?“ obrátil se Prout k Dunilové. „Slyšelas tu pitomost?“
    „A mám se divit? Z toho už jsem vyrostla.“
    „Jak tě tak poslouchám, tak už jsi vyrostla úplně ze všeho. Je div, že máš co na sebe.“
    „To taky neslyším prvně. A vždycky od tebe.“
    „Jestli sis ho všim předevčírem,“ hovoří Prout k Májkovi, „A vidíš ho tam dneska, tak můžeš mít důvodný podezření, že tam byl i včera. Ale třeba jsi tu nebyl ty, žes ho neviděl. Jak ti tak koukám na stůl, hromada ,hotovo‘ na to vypadá.“
    „Už jsem něco odevzdal. Ale já jsem nemyslel, jako že tam nebyl. Já jenom, že kdyby se mě na něj někdo ještě před chvílí ptal, tak si nebudu jistej. Jak člověk někdy nevidí, co má rovnou na očích.“
    „Mluv jen za sebe. Já vím, že seš člověk, ale bereš to moc zeširoka. Já vidím, co mám na očích, takže ne každej člověk je tak slepej.“
    „Tobě něco leží v makovici, Máječku, viď?“ zajímá se slečna Dunilová. „Copak, dostal jsi kopačky?“
    Májek si jen povzdychl. Ta hromada nádhery je zřejmě i psycholog. Má ho přečteného, a to ho zná jen tady z kanceláře.
    Ale je to ženská, na takovou by si Májek v životě netroufl. Jen tak pokecat, to ano, ale ostych před hezkými dívkami mu nedovolí nic víc, přestože dobře ví, že není žádný šereda. Podaří se mu tedy občas získat si nějakou bezvýraznou puťku, která se mu mnohdy ani nijak nelíbí. Tady žádným ostychem netrpí. A teď ho i taková myška pustí k vodě! A krasavice, ke které on si netroufne ani prohodit slovo flirtu, na něj se zájmem od protějšího stolu zírá a vidí do něj. Jestli uhodne, na co Májek myslí v nejskrytějším koutě duše, tak potěš pámbu.
    „Tak už to vyklop! Cos jí proved? Nebo neproved?!“
    „Co tady budu takový věci… Netahej to ze mne!“ Májek ale tuší, že nátlaku neodolá. ,To ji nemůžu poslat do háje?‘ myslí si rozhořčeně, ,mne tam posílá kde kdo.‘
    „Seš mezi svejma! Přece se nebudeš ostejchat.“
    „No tak co, no. Chtěl jsem udělat takovou srandu. Napsal jsem jí básničku.“
    „Kristova noho!“ vyrazil ze sebe Prout.
    „Básničku?“ vykulila oči Běta. Přece jen se něčemu diví. „Ty píšeš básničky?“
    „Ale nepíšu, proto je taky blbá.“
    „Přece ti nedala boty na fotbal jen proto, žes jí napsal blbou básničku, to je takovej fajnšmekr?“
    „Ale není, ta nepozná blbou básničku od kvalitní trilogie. Vadilo jí o čem básním, no, že prej myslela, že jsem jinej.“
    „Jinej než jakej, sakra, ukaž mi tu poezii, člověče, to už teď musíš, vždyť bych si tě nemohla vážit, kdybys zůstal takhle na půli cesty!“
    „To přece nemůžeš chtít, to nejde!“
    „Ty se bojíš, že odhalím tvý nitro, že jo? Jenže já tě mám i bez toho prokouknutýho. Prosím tě, ukaž mi to! Mně nikdy nikdo básničku nenapsal, já to musím číst, já bez toho nemůžu bejt. Že se nijak neshodí?“ obrátila se Bětka k Proutovi.
    „Co já vím? To ty ho masíruješ, mne do toho netahej.“
    „Tebe bych netáhla vůbec nikam; Oloušku, přece mě takhle nenecháš! Vždyť se ti i uleví, když se svěříš!“
    Májek se vydal ke skříni a vyndal tašku. Cítil se zcela zmanipulován, ale Bětka je přece jenom duše chápavá a půjčit jí svou prvotinu, to přece znamená splnit jí přání.
    Váhavě položil na stůl kus papíru. Bětka se k němu vrhla a také Prout zvědavě natáhl krk. Bětka polohlasně čte Májkovy verše:

            „Protože neumím na nic hrát
            Budu ti jen tak zpívat
            Protože neumíš tancovat
            Můžeš se jen tak kývat
            Nemusím ani mnoho číst
            Stačí mi mnoho prožít
            Scestovat s tebou mnoho míst
            Tvé tělo ve svých rukou hníst
            Milostný úspěch započíst
            Chci k nohám se ti složit
            Chci na tebe se dívat

    To je krásný, Oloušku, co se jí na tom nelíbilo?“
    „Jo, krásný, blbý je to.“
    „Ale to já nepoznám, jestli to za něco stojí, ale strašně se mi to líbí. Co se nelíbilo jí?“
    „To tělo a ruce.“
    Běta se znovu podívala do básně.
    „To… no ale… co má bejt? Kvůli tomu se kopny nedávají.“
    „Že prej si měla všimnout, jakej jsem čuňas.“
    „Páni! No třeba seš.“ Běta přelétla Oldu pohledem shora dolů. „A měla podle čeho si toho všimnout?“
    „Prosímtě… Ono to pořád šlo, když si to jen tak přečetla, i když se jí to moc nezdálo. Ale já jsem pak právě udělal takovej fór, víš, já měl připravenej vtip. Já jsem jí řek, že je to jen půlka, že k tomu musím připsat, co ti na to odpovím, teda jí, že jo. Jako že todle říká ona.“
    „Ukaž!“ Běta opět popadla papír a zírá do něj. „No jo, fakt! Tady vůbec není poznat, jestli to říká ona nebo on. Ty prevíte!“
    „Copak je v tom rozdíl?“ hučí referent Prout, „vždyť je to úplně jedno.“
    „Jo, jenže ona…“
    „Já to povím!“ vletěla Májkovi do řeči Běta. „Řekneš, jestli kecám, jo, ale určitě se nemejlím: dámě přišlo eklhaft, že si Olin říká o nějakou erotickou masáž, je to tak?“
    „Takhle rovnou to neřekla, ale tak nějak to bude. Pak to začla pitvat – že prej si žádný takový úspěchy nezapočítává a jestli já si někam dělám čárky, tak bez ní. K nohám se mi taky skládat nebude, není žádná vonuce. A dívat se na mne, to už vůbec ne; teď už aspoň ví, proč na ni v jednom kuse vejrám, na co prej myslím. Tak jsem sbalil básničku a obouval jsem se už za dveřma.“
    „Já na tobě vidím, že seš jak přejetej…“
    „Příš–tě!“ vletěl pro změnu Dunilové do řeči Prout. „Jsme v práci! Ta tě vyléčí, odreaguješ se a tohle si dopovíte zejtra při kafi.“