Veranda

Ze skleněné verandy slyšet cinkat smích,
palce vháknu za kšandy,
odejdu zrakem z knih.
Tam dívka v rouše Evině řádně skotačí,
však před kýmpak, pohled žasnout nestačí.
Její nahá divokost a ženskost nevšední,
usrkává z karafy, tak prý, pohlédni.
Sváděn je, až teče pot a cos se vypíná,
ona jen tak všetečně zrakem přebirá.
Dotknout se jak nástroje, zabrat o strunu,
však i v tom svádění je cosi o umu.
Ztratili se z verandy a já nevěděl,
palce vháklé za kšandy
pryč v klidu jsem šel.