Černé nebe

Dívám se na černá oblaka,
jsou tak černá, neobvyklá.
V tu chvíli si uvědomím,
že jsem sama, opuštěná.

Z oblaků začíná padat voda,
jejich smutný pláč nebere konce.
Nemohu vydržet, pláču také,
zas přijde noc beze snů a bez měsíce.

Pochmurné to dny v tomto roce,
není znát, jestli svítá nebo se stmívá.
Stejná nicota v noci i ve dne,
Často tak mdlo mi bývá.

Bloumám světem, ve kterém se nevyznám,
a bez tebe je to o tolik těžší.
Když vidím to nekonečně černé nebe,
ani myšlenka na naše shledání nepotěší.

Klečím v blátě a loužích s mokrou tváří,
s tváří od slz a od těžkého deště.
Před očima vidím obraz jasný,
neodcházej, prosím zůstaň se mnou ještě.

Chci, abys zůstal ten déšť mě tak ubíjí,
Natahuji ruku, pomoz mi vstát.
Obraz se rozplynul, byl to jen sen,
Takový, co se pouze ve dne může zdát.

Kráčím dál deštěm ledovým,
a zdá se, že už déšť se vzdává.
Oblaka stále černá jsou a já doufám,
že slunce někde v dáli vstává.