Okořské rozuzlení

                    OKOŘSKÉ ROZUZLENÍ

    Kytary dozněly a trempíci zalézali do spacáků. Holky je donutily postavit stany, protože možná bude pršet. Kluci by je nestavěli, protože možná pršet nebude, ale nakonec bylo lepší nechat se přesvědčit. Stejně budou spát venku, do stanů je zažene jen déšť nebo komáři. Jsou vyzpívaní, večer byl hezký a repertoár mají široký, a dneska nabyl ještě tím, že tu o Okoři hráli aspoň desetkrát. Hrají ji skoro vždycky, ale tady, dá se říci přímo na místě činu, si ji mohou obzvlášť vychutnat.
    Silueta zříceniny je už proti ztemnělému nebi zcela nezřetelná a nikdo si nemůže všimnout světlé skvrnky, která se objevila až téměř na samém vrcholku.
                    * * *
    Bílá paní se dívala směrem k trempskému táboru. Konečně jsou zticha! Kolikrát zase hráli tu odrhovačku, mele ji tu každá ta banda pořád dokola. Jak ráda se Paní dřív přibližovala co nejblíž, aby dobře slyšela všechny ty písničky. Od doby, kdy se tu začali objevovat ti podivní mládenci, tolik odlišní od ostatních lidí, se jí líbili. A pak i děvčata! Tenkrát jí to dělalo opravdu radost. Vždycky měla ráda život a tady se mu přiblížila na dosah. Po staletích nudy se i ty zimy snášely snáze, když bylo proč se těšit na léto. Pak přišla ale ta písnička! Kdyby jí alespoň nepřipomínala ten den jejího ponížení. Vlastně noc, ale na tom nezáleží. A ten, který to způsobil, sedí tamhle pod zdí, stejně polohmotný jako ona a také hledí k trempům. Jemu ale píseň jistě nevadí, pro něj to žádné ponížení nebylo. A je vlastně jeden z nich, z těch lidí, kteří tu tábořili a zpívali. Tak tomu bylo i toho večera, po kterém přišla ona noc.
    Tenkrát byl venku na stráži jejich vůdce, říkali mu šerif. Sám nevěděl, co a před čím by měl hlídat, ale nějak to patřilo k věci. Bílá paní, v domnění že vůdce bude jistě nějaký lepší pán, usoudila, že by se mu mohla nechat vidět. Chlapec byl napřed pěkně vylekaný, ale pak se hovor rozproudil a hoch ji začal zasvěcovat do všeho, na co byla zvědavá, o čem se jen zpovzdálí doslechla. Přišlo i na karty, šerif je měl s sebou a tak si zalezli do kostnice a hrálo se. Jak jinak, než o hubičky. O takových hrách paní věděla a líbání znala z doby života velice dobře. Co se jí všechno tenkrát vybavilo! A kluk byl čím dál smělejší, až si Bílá paní náhle uvědomila, že se s ním vlastně zcela nevhodně miliskuje a v něčem důvěrnějším jí brání jen to, že je na to příliš málo živa. On je pro ni naopak živ až příliš mnoho. V první chvíli jí to přišlo komické, před smrtí jí byli milejší ti živější. Pak ale usoudila, že jeho opovážlivost sahá do nebes, vždyť ji zná pár hodin! Co si myslí, že se snaží vybalit ji z roucha? A nejhorší je, že si všiml její ochoty podvolit se. A že je to jeho zásluha, či vlastně vina.
    Bílá paní samozřejmě hrátky okamžitě ukončila. Nebylo to zase až tak moc těžké, rozdílná tělesná konzistence neumožňovala v nich pokračovat a kromě toho se už přiblížilo svítání. Na to se také Paní vymluvila a poslala hocha pryč. Pak zjistila, že jí sebral klíč, který ona sice nijak nutně nepotřebuje, ale ta hrozná drzost! Dohonila ho až pod dole hradem a klíč mu vzala, byla však příliš rozhořčena, než aby ho propustila bez trestu; seslala na něj tedy to, co může na člověka seslat nejsnáze: zimnici. Což ji mohlo napadnout, že na ni zemře? A co víc, že přijde zemřít sem?
    Teď sedí tamhle pod zdí, na sobě kostkovanou košili, na hlavě širák, kolem pasu okovaný řemen a na něm pistoli, na nohou vysoké boty. Maškara! Jistě se jí vysmívá, co by tu jinak hledal?
    Bílá paní je pevně rozhodnuta mu vyčinit. Jak ráda by ho proklela, ale zkuste proklít ducha! Vytknout mu jeho chování ale jistě lze, jen zvolit ta správná slova, aby pochopil ničemnost svého počínání. Teď, právě teď, už to odkládá příliš dlouho.
    Sklouzla podle zdi a přiblížila se k šerifovu duchovi.
    „Bavíš se dobře, co?“
    „Já?“
    „Jo. Tobě se to přece musí líbit!“
    „Mně?“
    „Né, támdle tomu dubovi! To je přece jasný, že mně se můžeš akorát vysmívat…“
    „Tobě?“
    Vidíme, že šerif není schopen souvislé věty. Nedivme se mu, je překvapen a navíc obviněn z naprostého nesmyslu. Ta písnička mu připomíná příčinu jeho předčasného skonu a její neustálé opakování mu jde na nervy právě tak, jako Bílé paní.
    Když se s ní tenkrát prvně setkal, myslel zprvu, že jde o nějaký hec místních holek. Mluvila stejně jako každý jiný a až při kartách mu došlo, že je to opravdu zjevení. A tak zase on jen tak z hecu zkusil, jak moc se takové strašidlo nechá rozdovádět. Docela to šlo, jenže pak se nějak zasekla, asi už toho bylo až až a ona ho rázně vypoklonkovala. S tím klíčem ji ale rozpálil, bylo znát, že asi přestřelil. Po návratu z vandru ale začal nějak postonávat, zřejmě se nachladil při kartách v té ledárně. A když si uvědomil, že se zimnicí by už nemusel být dlouho na světě, rozhodl se ještě sjezdit známá místa. Tak se ocitl i na Okoři. Tady se mu pak nějak přitížilo a on v horečkách zesnul.
    Jakmile seznal, že je po smrti, věděl také hned, na co zemřel a že tu bude sdílet prostor se svou vražednicí. Snažil se být od ní co nejdál a sedával dole pod zdí. Naslouchal písním svých někdejších kamarádů a když přišli s tou o něm a Bílé paní dost ho to rozhořčilo. Jak o tom můžou takhle zpívat? A co je to za nesmysl s jakým vykradením? Jako by měl hlídat hrad nebo co!
    Ale nejhorší je, že ji slyší vlastně v jednom kuse. A ta bílá megera pořád zírá shora dolů, určitě se raduje, co mu způsobila. Co je to pro ni, jí se jistě po životě s trempy nestýská a jeho trápení ji může jenom těšit, vždyť určitě jen proto se mu takhle pomstila. Teď tam vysedává zabalená v těch svých prostěradlech, na hlavě kornout, vypadá jak převrácená zmrzlina. Maškara. Jistě se mu vysmívá.
    Takové přesvědčení tedy v sobě šerif chová a proto ho slova Bílé paní náležitě vyvedla z míry. Proto také jeho odpovědi mají daleko k duchaplné konverzaci a hovor se rozjíždí jen ztuha.
    „Komu jinýmu,“ pokračuje Bílá paní trpělivě, „co by si sem jinak lezl, měls to dobře spočítaný, že natáhneš brka zrovna tady!“
    „Tak já se směju tobě, jó? Já sem ti nasadil zimnici, co to plácáš?“
    „Copak sem mohla čekat, že tě to porazí? Za mejch časů to měl kdekdo, to se normálně přecházelo, až teď ste takový srágory.“
    „Máš tedy divný výrazivo, to ti povím.“
    „Mluvím, jak mám voposlouchaný vod lidí,“ řekla Paní zaraženě s udiveným výrazem, „když na tebe spustím po svým, nebudeš mi rozumět.“
    „No jo, ale takhle mluvěj jen takovíhle mlaďoši.“ Ukázal rukou k táboru. „Slyšet to vod tebe je divný.“
    „Jestli se jinde mluví jinak, tak nemůžu sloužit. Já se jinam nedostanu. A ty taky ne, můžeš si bejt jistej.“
    „Už sem si všim. Hele, to si myslela vážně, že z tebe mám ňák srandu? Já si to myslel vo tobě.“
    „To bych se měla z čeho radovat. Ale tys to všechno vykecal! To se nedělalo nikdy, cos moh k dámě…“
    „Za to nemůžu, marodil sem. Stejně tomu nikdo nevěřil, prej horečnatý sny.“
    „Jo, jenže je to v tý písničce. Jak já teď vypadám? Kdyby aspoň nebyla tak hloupá.“
    „Vona možná není vo nic horší, než ty vostatní, akorát že ji slyšíš v jednom kuse dokola.“
    „Horší je, že je vo mně, ale s tím už se nic neudělá. Ale víš co, poď rači stranou, ať nás nikdo nezahlídne, tebe si nevšimnou, ale já sem v tom bílým.“
    „Dávno chrápou. To nevíš, co je to bejt takhle utahanej. Flákneš sebou a spíš jako dřevo. Ale to jo, klidně můžem někam nahoru, ať pak nemusíme pospíchat.“
    „Ty, to to uteklo, když se kecá! Já se tě musím eště na plno věcí vyptat, mne ti toho potom napadlo, když už si byl pryč, a taky to líp uběhne, musíme si ňák zkrátit chvíli, když už jsme tak ňák pohromadě.“
    „Jo, třeba tímhle!“ ušklíbl se trpitelsky šerif, vytáhl z kapsy karty a s hořkým úsměvem jimi plácl o dlaň.
    „Ts!“ sykla Bílá paní po příčině svého ponížení. ,Teď už by nám tělesnost nijak nepřekážela,‘ prolétlo jí ale mimovolně hlavou, ,hmotnou konzistenci máme oba stejnou…‘
    Šerifa samozřejmě také nemohlo napadnout nic jiného. A tak, jak se občas stává, že dva řeknou ve stejnou chvíli stejná slova, i oni řekli oba zároveň:
    „Dyť to máme rozehraný!“