 16.02.2023 2 224(8) 0 |
Prameny žhavé lávy
z úbočí tryskají
noc má barvu kávy
kola vlaku pískají
a ve chvíli malé
všechno znehybní
jsme v Acireale
a času jen pár dní
pět hodin ostré chůze
poslední stavení
spali bychom tuze
mírně znavení
usínáme na trávě
kolem samé tůje
od rosy trošku mokrá je
v chvíli ráno tu je
vzbudil nás ostrý štěkot psů
tak nás vítáš Sicílie
když je vás deset, my jen tři
to se to dobře vyje
vzbudili nás právě včas
nad mořem slunce vstává
celý svah je z kaktusú
a všude ztuhlá láva
schováme si batohy
na hranicích lesa
teď bude sólo pro nohy
sluníčko už plesá
podřezává paprskama
žíly, tepny sněhu
už cítíme pod nohama
jeho měkkou něhu
co potůčků a louží
do cesty pramení
lyžař v svahu krouží
kolem kamení
mantinely sněhu
se cesta prokouše
o tu bílou horu
se budem pokoušet
za námi zůstal bílý svah
tříhodinová štreka
silně cítit sirný pach
to nejhorší nás čeká
přes podrážky našich bot
vnímáme teplo země
z obočí nám kape pot
mrznout začíná jemně
vítr stupňuje sílu
sníh pod kráterem zmizel
cítit je všude síru
a dýchat to je svízel
tři a čtvrt kilometru
ta výška je už znát
ještě nám kousek zbývá
silná je touha vzdát
sopečný prach lepí se
na podrážky bot
kolik ještě neví se
výhled cloní kouř
kola sirných květů
nám pod nohama leží
všude něco píská
syčí, valí se a běží
už není kam stoupat
vrchol jsme zdolali
teď se budem koukat
oči se dálce rozdaly
v hloubce cloní mraky
celou sicilskou zem
a nad našimi zraky
svítí slunce jen
v zpáteční cestě rozrytá
mrazem sněhová zem
různé boule, koryta
z mraků bílý krém
lávou zničená lanovka
dým, čertovské díry v zemi
slunce žlutá žárovka
svítí nad těmi divy všemi
utichá řev ratraků
v hloubce u lyžařského ráje
slunce si lehá do mraků
jde svítit v jiné kraje
zkoušíme jízdu na botech
úplně poslední jdem z vršku
clona mraků na dotek
dám na tělo víc svršků
v lese u batohů vaříme
pak do spacáků zažene nás zima
ty dny, kdy touhu ve skutečnost tavíme
jsou překrásné a prima
už víme proč sirény kvílí zrána
jeden muž nás uspokojil zprávou
že u vsi Zaferana
začíná boj s lávou
dál nás to táhne k moři
kol plantáží citronů
dělníci s vaťáky tvoří
střechu na domu
od slunce nám červenají líčka
dole je teplo i když končí zima
jen batoh, trenky, trička
a sopečný prach za ušima
krajina sirných květů
dýmu a žhnoucí země
ten z prapodivných světů
zůstane navždy ve mě.
z úbočí tryskají
noc má barvu kávy
kola vlaku pískají
a ve chvíli malé
všechno znehybní
jsme v Acireale
a času jen pár dní
pět hodin ostré chůze
poslední stavení
spali bychom tuze
mírně znavení
usínáme na trávě
kolem samé tůje
od rosy trošku mokrá je
v chvíli ráno tu je
vzbudil nás ostrý štěkot psů
tak nás vítáš Sicílie
když je vás deset, my jen tři
to se to dobře vyje
vzbudili nás právě včas
nad mořem slunce vstává
celý svah je z kaktusú
a všude ztuhlá láva
schováme si batohy
na hranicích lesa
teď bude sólo pro nohy
sluníčko už plesá
podřezává paprskama
žíly, tepny sněhu
už cítíme pod nohama
jeho měkkou něhu
co potůčků a louží
do cesty pramení
lyžař v svahu krouží
kolem kamení
mantinely sněhu
se cesta prokouše
o tu bílou horu
se budem pokoušet
za námi zůstal bílý svah
tříhodinová štreka
silně cítit sirný pach
to nejhorší nás čeká
přes podrážky našich bot
vnímáme teplo země
z obočí nám kape pot
mrznout začíná jemně
vítr stupňuje sílu
sníh pod kráterem zmizel
cítit je všude síru
a dýchat to je svízel
tři a čtvrt kilometru
ta výška je už znát
ještě nám kousek zbývá
silná je touha vzdát
sopečný prach lepí se
na podrážky bot
kolik ještě neví se
výhled cloní kouř
kola sirných květů
nám pod nohama leží
všude něco píská
syčí, valí se a běží
už není kam stoupat
vrchol jsme zdolali
teď se budem koukat
oči se dálce rozdaly
v hloubce cloní mraky
celou sicilskou zem
a nad našimi zraky
svítí slunce jen
v zpáteční cestě rozrytá
mrazem sněhová zem
různé boule, koryta
z mraků bílý krém
lávou zničená lanovka
dým, čertovské díry v zemi
slunce žlutá žárovka
svítí nad těmi divy všemi
utichá řev ratraků
v hloubce u lyžařského ráje
slunce si lehá do mraků
jde svítit v jiné kraje
zkoušíme jízdu na botech
úplně poslední jdem z vršku
clona mraků na dotek
dám na tělo víc svršků
v lese u batohů vaříme
pak do spacáků zažene nás zima
ty dny, kdy touhu ve skutečnost tavíme
jsou překrásné a prima
už víme proč sirény kvílí zrána
jeden muž nás uspokojil zprávou
že u vsi Zaferana
začíná boj s lávou
dál nás to táhne k moři
kol plantáží citronů
dělníci s vaťáky tvoří
střechu na domu
od slunce nám červenají líčka
dole je teplo i když končí zima
jen batoh, trenky, trička
a sopečný prach za ušima
krajina sirných květů
dýmu a žhnoucí země
ten z prapodivných světů
zůstane navždy ve mě.
17.02.2023 - 13:50
Etna. : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Pod peřinou.
Předchozí dílo autora : Dnes k nám kousek jara dých.
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» narozeniny
Angelon [17], Zoe [14], Vavrys [13], Jaruska [12], Deer [10], Leonn [3], Dalmet [3], rebarbora [2]» řekli o sobě
Martin Patřičný řekl o (ne)známá_firma :Před pár lety literatura přežila i svůj šílený nadbytek, těch, kdo píší, začalo být víc, než těch kdo čtou…ale – došlo k něčemu jinému: Tak dlouho se čekalo, že knihu zlikviduje televize, že knihy a čtení změní čtečky a audioknihy, o internetu nemluvě. Ale njestalo se to. Co se stalo doopravdy? Proměna je v tom, že vyhrály ženy. A vůbec nejde a nešlo o nějaké zápolení či o vítězství. Prostě jen daleko víc žen než mužů kupuje knihy, daleko víc žen čte a dnes myslím že i víc žen píše. Ženy zkrátka převzaly žezlo i otěže literatury a muži se sami odsunuli na vedlejší kolej, mimo mísu. Co všechno se muselo stát a stalo se od těch časů, kdy muži psali skoro všechny knihy a stvořili i všechny ženské postavy, o tom mám pár poznámek pod článkem. Literatura, královna kniha, byla vždycky něčím a nějak „ohrožená“. Teď tedy odkládá brnění a obléká košilku a sukni. Proměna literatury začíná. Co přinese, bůh suď. Nebo spíš bohyně?
