Etna.

Prameny žhavé lávy
z úbočí tryskají
noc má barvu kávy
kola vlaku pískají

a ve chvíli malé
všechno znehybní
jsme v Acireale
a času jen pár dní

pět hodin ostré chůze
poslední stavení
spali bychom tuze
mírně znavení

usínáme na trávě
kolem samé tůje
od rosy trošku mokrá je
v chvíli ráno tu je

vzbudil nás ostrý štěkot psů
tak nás vítáš Sicílie
když je vás deset, my jen tři
to se to dobře vyje

vzbudili nás právě včas
nad mořem slunce vstává
celý svah je z kaktusú
a všude ztuhlá láva

schováme si batohy
na hranicích lesa
teď bude sólo pro nohy
sluníčko už plesá

podřezává paprskama
žíly, tepny sněhu
už cítíme pod nohama
jeho měkkou něhu

co potůčků a louží
do cesty pramení
lyžař v svahu krouží
kolem kamení

mantinely sněhu
se cesta prokouše
o tu bílou horu
se budem pokoušet

za námi zůstal bílý svah
tříhodinová štreka
silně cítit sirný pach
to nejhorší nás čeká

přes podrážky našich bot
vnímáme teplo země
z obočí nám kape pot
mrznout začíná jemně

vítr stupňuje sílu
sníh pod kráterem zmizel
cítit je všude síru
a dýchat to je svízel

tři a čtvrt kilometru
ta výška je už znát
ještě nám kousek zbývá
silná je touha vzdát

sopečný prach lepí se
na podrážky bot
kolik ještě neví se
výhled cloní kouř

kola sirných květů
nám pod nohama leží
všude něco píská
syčí, valí se a běží

už není kam stoupat
vrchol jsme zdolali
teď se budem koukat
oči se dálce rozdaly

v hloubce cloní mraky
celou sicilskou zem
a nad našimi zraky
svítí slunce jen

v zpáteční cestě rozrytá
mrazem sněhová zem
různé boule, koryta
z mraků bílý krém

lávou zničená lanovka
dým, čertovské díry v zemi
slunce žlutá žárovka
svítí nad těmi divy všemi

utichá řev ratraků
v hloubce u lyžařského ráje
slunce si lehá do mraků
jde svítit v jiné kraje

zkoušíme jízdu na botech
úplně poslední jdem z vršku
clona mraků na dotek
dám na tělo víc svršků

v lese u batohů vaříme
pak do spacáků zažene nás zima
ty dny, kdy touhu ve skutečnost tavíme
jsou překrásné a prima

už víme proč sirény kvílí zrána
jeden muž nás uspokojil zprávou
že u vsi Zaferana
začíná boj s lávou

dál nás to táhne k moři
kol plantáží citronů
dělníci s vaťáky tvoří
střechu na domu

od slunce nám červenají líčka
dole je teplo i když končí zima
jen batoh, trenky, trička
a sopečný prach za ušima

krajina sirných květů
dýmu a žhnoucí země
ten z prapodivných světů
zůstane navždy ve mě.