Války rozumu a krve I. Kapitola 0 - Prolog

Kdo máš uši, slyš tento příběh, protože by neměl zůstat zapomenut. Příběh, ve kterém se spolu utkají rozum, víra, láska a soucit proti touze po moci. O plíživé válce plné krve a intrik, ale také o udatnosti a lidskosti, která se objevila, když svět se stal temným a zlým místem k životu. Svět tak krutý, že zrodí mladé hrdinky, které se stanou princeznami bojovnicemi. Pět dívek s barevnými vlasy. Jedna má vlasy žluté, druhá modré, třetí růžové, čtvrtá zelené a pátá rudé.

V těch dobách jsem viděl zemi chvět se velkou válkou. Za život i za pravdu se musel bít a zlo se učil nenávidět. V plamenech pálit prosby a pláč. Slyšel jsem válečné trubky. Na vlastní oči viděl, jak vítězí zášť, nad lidskou láskou. Jak hloupost zpočátku vítězila nad rozumem. Ta ohromná krutost, lakota, a zloba, co se tehdy probudila a prolévala krev nás všech, dokud nás nezachránila pětice dívek s barevnými vlasy. Takové byli tehdy války rozumu a krve, o kterých vám chci vyprávět.

Ačkoliv se všechno zhoršovalo po několik let, přesto jsme nikdo netušili, co se stane. Milí čtenáři, milá čtenářko. Přestavím ti svět podobný tomu našemu. Tam, kam tě vezmu a věci, které ti ukážu, budeš potřebovat sílu. Nikdo nerozdává tak tvrdé rány jako život. Chamtivost zkazila lidské duše, zahltila svět nenávistí, zavedla nás do trápení a krveprolití. Fantasy středověký svět, plný mečů, seker i štítů. Svět kde nestvůry nejsou pouze v pohádkách. Harpyje a mnohé další příšery existují.

V království Bohemia žila samotářská Radslava osaměle poblíž vesnice Neratice kousíček od hranic se Slovatají. Ovládala babské řemeslo a uměla léčit i zaříkávat. Aspoň se to o ní říkávalo. Pod těmito činy ji znalo široké okolí. Proto lidé Radslavu vyhledávali, když je soužila bolest. Toho večera silně sněžilo.

Probudilo ji bušení na dveře. Chvíli ustrašeně váhala, ale pak rozpoznala v burácení větru, který se hnal kolem zdí jejího obydlí slábnoucí zoufalost bušících pěstí. Vstala a zapálila jedlovou louč. Věděla, že pro samotnou ženu je nebezpečné po setmění otevírat.

Když otevřela dveře do vánice, zprvu nikoho neviděla, až bolestný nářek ji upozornil na drobné tělo ležící v závějích u prahu. Vtáhla mladou prokřehlou ženu dovnitř a zprudka zabouchla dveře, kterými do místnosti pronikal mrazivý dech větru. Ledový vzduch vyhnal všechno teplo z chaloupky, takže bylo nutné znovu zatopit.

Jediný pohled zkušené Radslavě stačil, aby poznala, co se děje. Prokřehlou ženu uložila na postel. Všimla si, že je těhotná a její čas rodit už nastával. Na krku stříbrný řetízek draka s pěti hlavami a každá hlava měla jinou barvu: žlutou, modrou, růžovou, zelenou a rudou. Byla oblečena chudě a její šat ji neochránil před prochladnutím, ruce na dotek chladné až místy omrzlé, tváře bledé. Kapuce se ji svezla z černých vlasů a jednoduché boty chudiny celé promáčené. Zdála se mladičká možná tehdy patnáctiletá. Děvče zaúpělo bolestí. Radslava rychle rozdělala oheň.

„Neboj se děvenko, to zvládneme,“ pronesla klidně, i když v duchu příliš klidná nebyla. Mladá rodící dívka byla příliš hubená, vysílená a promrzlá. Kvůli čemuž začínala modrat. Její modrý pohled zůstával zkalený jakýmsi děsivým strachem. Opět zasténala a zalykavý nářek a srdcervoucí výkřiky se stupňovaly. „Neboj se,“ opakovala vlídně Radslava a pomalu se k ní blížila jako k divokému zvířeti. „Jak se jmenuješ dívenko?“ zeptala se, ačkoliv si byla téměř jistá, že nedostane odpověď. A nedostala. Bledá dívka nepromluvila, ale Radslavině péči se svěřila bez odmítání.

Až během porodu dívenka začala opakovat slovo „harpyje, šedivá harpyje.“ Ovšem neznělo to, jako kdyby nadávala Radslavě, nýbrž jako by před nějakou stvůrou utíkala. Navzdory tomu, jak těžký noční porod to byl, mladá bledá dívka i děťátko jako zázrakem přežily. Narodila se ji holčička, ale měla jednu zvláštnost. Na hlavičce ji rostlo několik modrých vlásků. To, o čem se psalo v knize knih, se stalo skutečností. Na svět přišla jedna z pěti dívek s barevnými vlasy.

S rozbřeskem sníh venku zrůžověl od ranního slunce a vítr se utišil. Radost z vítězství v tak těžkém boji se mísila se smutným vědomím, že matka není z narození dítěte šťastná. Zavinula narozenou holčičku s modrými vlásky a podávala dívce. Nevzala si je. Vyčerpaná usnula.

Ještě není vyhráno, pomyslela si Radslava. Dítě, které neběhá, dosud nestojí pevně mezi živými. A nachází se stále jednou nožkou na onom světě. A jediný, kdo stojí mezi ním a hrobem, je její mlaďoučká máma. Bylo ji do pláče. Čerstvě narozená modrovlasá holčička usnula. Ležela ledově klidná. Položila ji vedle spící matky a ulehla na lavici poblíž kuchyňského ohniště a také usnula po té dlouhé vyčerpávající noci.

Je přirozeností času, že staré způsoby musí ustoupit. Je přirozeností času, že nové způsoby přicházejí v hříchu. Už to přichází, pomalu a nenápadně. Za patnáct let se zlo probudí. Osud nosí tvář strhanou. Hlas věků ztracených ve víru dnů šedivích. Kde touha zbavuje snů. Dahak, pán co vládnul podsvětí, byl k hostině zván.

V knize knih je zapsáno starobylé proroctví. Podle svaté Cyril přijde pět dívek s barevnými vlasy, jedna je žlutá, druhá modrá, třetí růžová, čtvrtá zelená a pátá rudá. Nejdříve přiletí harpyje a budou pustošit vesnice i celá města. Poté do království Bohemia vstoupí krvavá válka a havrani budou hodovat na bojištích. Poté se přižene krutý mor. Povstanou nestvůry a zrůdy z nitra země a armády nemrtvých. Nakonec se probudí draci a začne poslední válka všech válek. Válka nejen o naše životy, ale také válka o naše duše. Bude to válka rozumu a krve.