Hlas

„Honzo, Honzíku vstávej, je čas.“ Probudil mě cizí ženský hlas. Byl příjemný a sametový, nikdy jsem neslyšel tak krásný hlas. Hlas nepřicházel odnikud z okolí. Bylo to, jako by byl přímo v mé hlavě. Netuším, jak se tam vzal. Okamžik jsem jen seděl a přemýšlel co se to právě stalo. Z myšlenek mě ale vytrhla realita. Byla mi zima a ruce i nohy jsem měl ztuhlé po noci strávené v zákopu. Celou noc jsem ležel jen na zablácené karimatce bez přikrývky v provlhlém oblečení. Asi nejhorší na všem byly promáčené boty. Nohy jsem měl ve vysokých kanadách tak prochladlé a mokré, že jsem je skoro necítil.
Bylo před svítáním. Ostatní z naší čety ještě spali. Vstal jsem, abych si protáhl ztuhlé a zkřehle tělo a dostal krev do rukou a nohou. Bláto a kaluže pode mnou čvachtaly. Tu jsem si vzpomněl na ponožky, které jsem si minulý večer sušil u ohně. Sáhl jsem do batohu a vytáhl ponožky. Přes noc stačily v batohu zvlhnout, ale pořád byly suché oproti těm co jsem měl v botách. Sedl jsem si na zablácenou karimatku a začal si rozvazovat botu a přitom broukat písničku. Zpívání v dešti mi přišla jako dobrá volba pro tenhle moment.
„Dej pozor“ ozval se znovu ten neznámý ženský hlas. Znělo to, jakoby by stál přímo za zády. Otočil jsem se, ale za mnou byla jen blátivá stěna výkopu. Pár vteřin jsem s mrazením v zádech němě zíral do bláta. Zakašlání a tichý dozvuk hlasů mě vrátily do reality. „Tohle nebudou naši“ pomyslel jsem si. Opatrně jsem vykoukl přes okraj zákopu, který byl zakrytý větvemi. Byli to dva nepřátelští vojáci. Šli pomalu a podivně se motali a klopýtali. Asi to přehnali s vodkou a spletli si směr. „Kde je sakra hlídka“ zavrčel jsem si pro sebe a hodil jsem kamínek na Jardu, který spal opodál. Nic, spal dál jako nemluvně. Hlasy se přibližovaly, už nezbýval čas vzbudit ostatní. Opět jsem vykoukl, tentokrát s namířenou puškou. Ale za hlaveň se mi zahákla větev, která kryla okraj zákopu. Toho si všiml jeden z vojáků a chopil se zbraně na rameni. Ve chvíli kdy na mě namířil jsem vypustil dávku jeho směrem. Proud střel ho zasáhl od břicha přes hruď a jedna střela projela jeho obličejem. Voják bezvládně padl na záda. Než jsem stihl zamířit na druhého, ten už měl ruce vysoko nad hlavou, jako by se chtěl dotknout nebe a křičel „Nestřílejte, nestřílejte, vzdávám se.“ Naštěstí pro něj jsem stihl zastavit svůj ukazováček na spoušti. „Nehýbej se“ zařval jsem z plných plic. „Co se kurva děje“ ozval se za mými zády zmatený Jarda. „Návštěva z východu“ pousmál jsem se aniž bych spustil oči z vojáka. Ostatní chlapi, které vzbudila a vyděsila střelba, začali prozkoumávat okolí a odzbrojili a svázali vojáka.
Přišel za mnou velitel čety. „Dobrá práce, měli jsme štěstí, že jsi byl náhodu vzhůru“.
„Jo, náhodou“ pomyslel jsem si.
„Kdyby nás objevili jako první, všechny nás postřílí jako na jatkách.“
„Vždyť byli ožralí, že by nevystřelili ani pouťovou růži brokovnicí“ zasmál jsem se.
„Co když mají ožralí lepší mušku než zastřízliva“ oba jsme se upřímně rozesmáli.
„Ale kde byla hlídka, copak nikdo nebyl na stráži?“ zeptal jsem se.
„Ztratili se tři chlapi, už je hledají. Nevím co se v noci stalo... Ale ty jsi to vyřešil Honzo, díky, zasloužíš si extra porci snídaně.“
Zasalutoval jsem a vydal se k polní kuchyni. Když jsem procházel zákopem ostatní chlapi mě plácali po zádech a s radostí a úctou mi děkovali.
U našeho kuchaře Milana jsem si vzal snídani. „Tady máš dvojitou porci míchaných vajíček a pořádný kus chleba s máslem. O tom máslu nikomu neříkej, to je jen pro vyvolené.“ zašeptal s úsměvem. Vzal jsem ešus se snídaní a odešel se na své místo v klidu najíst. V břichu už mi pěkně kručelo. Od včerejšího obědu jsem nic nejedl, protože se naše zásoby tenčily a armádní zásobování očividně někde vázlo. Sedl jsem si do koutku zákopu na karimatku a pustil se do jídla.
„To mi ani nepoděkuješ“ znovu jsem uslyšel, teď už známý hlas.
„Děkuju ti“ zašeptal jsem a s pousmáním jsem nevěřícně pokýval hlavou.