Východní Nízké Tatry.

Je neděle, je listopad
zvony v kostele zvoní
námrazou stromy vidím plát
sivé mraky nebe cloní.

Kouř plazí se z komínů dřevěnic
děvčata spěchají k modlitbám
v chvílí je kolem mrazivé bílé nic
podobné černým tmám.

V smrkovém lese stín kmenů se míhá
potok i mech sevřel mráz
ta prazvláštní samoty tíha
stihla mě v inverzní čas.

Slyším jen své srdce bít
s výškou stromy jsou menší
stále ten mrazivý klid
nadějí se konejším.

Stoupám už několik hodin
borůvčím mé nohy šlapou
v království horských holin
chvíli radím se s mapou.

Světlý stín náhle letěl mi hlavou
oblaka ve tvaru kříže
bílou a žlutou trávou
opouštím inverzní mříže.

Nádheru takovou ještě jsem nespatřil v žití
až fialová modř oblohy
démanty slunce se třpytí
oblaka klesla pod nohy.

Těžko se hledají slova
pro tuto chvíli
kraj tichý jak letící sova
námrazou stříbrně bílý.

Nemůžeš slyšet jak mé srdce zpívá
v tak jasné a daleké dálky jsem ještě své oči nedal
takový čas jen párkrát za život bývá
Královej holi hřeben v zádech se zvedal.

Slunce třpytí se v trávě
na stromech, ve vlasech mých
jsem jediným svědkem v té přírodní slávě
jsem nesmírně šťastný a tich.

Smrky, modříny, horská cesta
nádherný, suchý, mrazivý čas
sleduji všechna přírodní gesta
v zádech zůstavá mlžný pás.

Jeleny pohltil les
v moři mlh ostrovy hor
prudký svah, trávy rez
já jediný tvor.

Neschopen chůze, když zapadá slunce
omračující krása dálek
hroty Vysokých Tater mám na dosah v ruce
daleké dálky zdají se malé.

Ubývá světla každým okamžikem
ztrácí se nádherná paleta barev
můj úžas se stává díkem
už nad hlavou svítí hvězdy staré.

Pár kopců se prorvalo mlhami v Rudohoří
stojím na Královej holi
východním směrem světlo hoří
vychází měsíc a mráz bolí.

V úplňkové noci
pod Mléčnou dráhou nebe
spím a na vrcholcích
Tater padají hvězdy, mé oči v té chvíli jsou slepé.

Vzbudím se noc má poledne
měsíc mi svítí nad hlavou
žasnu kam oko dohlédne
stříbrnou noční dálavou.

V údolí města mlhy prozářily
tvoří obrovská kola jasná
mráz dál za noci sílí
má duše je šťastná.

Mínus třinást stupňů ráno
a není ani vánek
za východní branou
den jasný zase vzplane.

Po kouskách ráno užírá z noci když svítá
žlutá, rudá a modrá se na nebe tlačí
noc v poslední křeči se zmítá
svítání má sílu dračí.

V dvěstěkilometrové dálce
v žádné straně není mraku
mrazem tuhnou palce
na foťáku.

Vychází slunce nad horami tiché
vydám se chodníkem do žlutých trav
mráz ostře do tváří píchne
nebe je plné modrých zpráv.

Hory daleko do všech směrů
mlhy níž klesly v dolinách
stále se na západ jak slunce beru
pod nohou horská kotlina.

V poledne ležím v trávě
nádherně voní listopad
Tatry pod hlavou na rukávě
na chvíli zrak můj pad.

Chodník se vplétá
do zelených lesů
dech babího léta
si s dnešním dnem nesu.

Za Vápenicí mezi lesy
hluboké sedlo Priehyba
slunce slábne, už je bez sil
vítr se stále nehýbá.

Za soumraku na Homolce
s večerem jde těžký mráz
v nohách je už slušná porce
v očích krásný čas.

Bez cesty pouštím se do lesů
v dolinu s medvědím tichem
černou tmou kroky své povedu
na ledu brzdím břichem.

Pralesní charakter v poslední části
úžasná smrková vůně
ve strmém svahu jsem jako v pasti
vodopád, hluboká tůně.

Pavoučími sítěmi lesních pěšin
od jelenů, srnců, medvědů
po čase zvolna chodník se lepší
až spatřím s dřevem dům.

V závěru boční doliny
smrkový oheň hoří
do trávy a do hlíny
rychle tělo bořím.

Dlouho hledím do plamenů
noc jasná zvolna hynula
samota vkletá do kamenů
se mnou vede tři nula.

Sen odletěl
ranní mráz svíral mocně
nad hlavou modrý den už bděl
já se loučil vroucně.

Fialové hory nad Liptovem
dřevorubecký opuštěný oheň
v čase kdy smutek byl jen pouhým slovem
srdce šeptalo nikdy nezapomeň.

Potok se v lesích třpytil
jak v svatební den žena
naposled pohledem jsem chytil
dálky, z nichž duše byla unešená.