52. Když zapadly poslední dílky karmy…

Společné ráno. Další, a přece ještě neobyčejnější než to předešlé. Jako když se budí jedna totožná bytost. Cítila jsem skrze Nicka jeho pohled na svět a on zase ten můj. Jeden druhému jsme se tak jasně zrcadlili, a přece nehrozilo, že se ztratíme v sobě navzájem. Taková změť pocitů nás obou, a přesto každý nepochybně rozeznával, který komu patří... Ano, sotva popsatelné, těžko pochopitelné pro toho, kdo nezažil…
Povídali jsme si, aniž by v prostoru zazněl jediný zvuk. Slova k nám přicházela jen jako myšlenky, které nebylo třeba vyslovit. Rozhovor duší…
„Proč jsi mi neřekla hned, že ty jsi ta moje tajemná, tajná láska?“ potřeboval se Nick konečně zeptat, přestože mou odpověď tušil.
„Copak jsem se mohla jen tak přihrnout k tobě a s chladnou samozřejmostí ti oznámit: ‚Hele, já jsem tvůj dvojplamen, tvá osudová žena, tak všeho nech a jde se na věc!‘?“
Nick dostal záchvat smíchu a tím pádem já taky. Navíc jsem viděla, jak si tu situaci reálně a hlavně dramaticko-komicky představil.
Když jsme se trochu uklidnili, pronesl: „Náhodou, bylo by to hustě sexy! Jen by záleželo na mé momentální náladě, jestli bych se v tu chvíli rozhodl na tebe vrhnout nebo zdrhnout…“
Další výbuch smíchu, jelikož jsem si pro změnu já přehrála tuto scénu s tím, že by zaječel a zmizel v oblaku prachu, co by se za ním při té rychlosti vytvořil.
„Hele, teď ale vážně – přece jsi už sám pochopil, že jsem musela postupovat podle našeho plánu, plánu našich duší. Bylo potřeba, aby sis dořešil svůj poslední karmický partnerský vztah, teprve pak ti to mohlo ‚docvaknout',“ zrekapitulovala jsem to konečně.
„Dobře, ale jak je, sakra, možný, že jsem něco tak evidentního neviděl? Ta jistota, že se ti můžu svěřit s tím neuvěřitelným zážitkem a ty mě pochopíš… Dokonce ani to tvé přiznání, že jsi sama to stejné zažila, mi nebylo vůbec divný! A to, že jsem byl do tebe od prvního okamžiku bezmezně zamilovanej, ačkoliv to nedávalo smysl, nic jsem o tobě nevěděl, neměl tě odkud znát…!“ rozohnil se natolik, že to už bezhlasně nedával.
„Smiř se s tím, lásko, že to takhle mělo být a dál to neřeš,“ nabádala jsem ho k přijetí nevyhnutelného. „A věř mi, že pokud něco opravdu nemáš vidět, tak si toho prostě nevšimneš, ani kdyby ti to vlálo přímo před očima jako rudý prapor. V tomhle je Vesmír sakra vynalézavý.“
Nastala chvíle ticha. Pak jsem se konečně zeptala: „Mohl bys mi trochu přetlumočit to, co jsi se dozvěděl od Caroline a co vedlo k tomu tvému konečnému osvícení?“
„Jo, to se ti bude líbit. Takový další bláznivý, neuvěřitelný příběh,“ uvedl to tak, že mou zvědavost vygradoval na maximum.
„Tak se nenech prosit a vyprávěj, miláčku,“ žadonila jsem slovy i pohledem. „Vždyť já cítila, co to s tebou dělalo, jak tě to fascinovalo a ty mě ještě takhle napínáš!“
Nick se ke mně přitulit, vzal za ruku, políbil na tvář a začal vzpomínat, co mu všechno Caroline den předtím odhalila.
„Stejně jako já, i ona popsala náš společný život, naše manželství, za spokojené, neměli jsme si co vyčítat. Akorát že celou dobu věděla, že bych byl raději ve vztahu s někým jiným. Se ženou, kterou jsem fyzicky nikdy nepotkal, neviděl, zato jeden čas cítil jako součást sám sebe…“
„Chceš říct, že o nás věděla?“ zděsila jsem se docela. „A pak s tímhle zjištěním žila celou dobu po tvém boku?“
„Už to tak vypadá,“ přitakal smutně. „Vrátila se ve vzpomínkách až do té doby před naším zasnoubením, kdy jsem byl na tebe citově a telepaticky napojený. Často jsem byl tak mimo, že se to nedalo přehlédnout. Míval jsem prý nepřítomný, blažený výraz ve tváři a vůbec nevnímal, co se dělo kolem. Když se mě konečně odhodlala zeptat, co se se mnou děje, vyhýbavě jsem naznačil, že cítím přítomnost nějaké bytosti. Jak jsem ti už říkal, sehnala nějakého vymítače, ale ten u nás v domě žádného ducha neobjevil. V soukromí jí však sdělil ještě něco víc… Že jsem přímo já napojený na nějakou bytost, která je ovšem fyzicky živá. Naše pouto se prý snažil přerušit, ale dost tvrdě narazil na tvou silnou duchovní ochranu. Nakonec dal Caroline kontakt na skvělou kartářku, která by jí mohla pomoct zjistit víc…“
„To je fakt neuvěřitelné…“ hlesla jsem upřímně překvapená. „A co ta vědma? Hádám, že toho na nás práskla ještě mnohem víc.“
„To tipuješ správně,“ pokračoval s povzdechem. „Vyčetla z karet, že jsem napojený na nějakou ženu, která je hodně daleko a zatím se s ní nemohu setkat. A že ani nevím, kde ji hledat. Dokonce použila pojem dvojplameny - dvě části jedné původní duše, které se mají znovu setkat ve fyzických tělech a napomáhat transformaci planety a lidstva. Taky věděla, že jsme momentálně ve fázi duchovního setkání, kdy cítíme navzájem svoje pocity, umíme si telepaticky povídat a někdy taky vnímat fyzickou bolest či slast...“
„A Caroline jí to všechno věřila?“ zapochybovala jsem.
„Kupodivu si prý byla jistá, že to je pravda,“ kývl taky nechápavě. „Caroline přemýšlela, jestli se má se mnou rozejít… Ta vědma ale z karet vyvěštila, že se s Caroline vezmeme a ty mi dokonce pomůžeš se k tomu rozhoupat. Protože si oba uvědomíme, že spolu být zatím fyzicky nemůžeme…“
„Stejně obdivuju, že s tebou zůstala, když tohle všechno věděla a věřila tomu…“ zaráželo mě Carolinino rozhodnutí.
„Měla se se mnou dobře a když jsem ji skutečně požádal o ruku, ani nezaváhala. Až časem jí došlo, co to obnáší - ta vtíravá myšlenka, že je mezi námi stále někdo třetí… Ale přišly děti a jejich přítomnost zdánlivě naplnila všechny naše touhy…“ snažil se to Nick vysvětlit nám oběma i z vlastního pohledu a zkušenosti. „A s tím současným partnerem se konečně cítí jako jeho jediná, opravdu milovaná žena… Nemám jí vůbec co zazlívat a vyčítat. Po všech těch zjištěních bylo tak snadné pochopit její jednání a odpustit…“
Na pár minut se odmlčel. Věděla jsem, co v sobě řeší, ale čekala jsem, až o tom sám začne.
„A snad taky ona mně dokáže odpustit…“ zadoufal a já tak jasně vnímala, jak ho to trápí.
„A jak to podle tebe teď k tobě má?“ vedla jsem ho nenásilně k vyléčení jeho pocitu viny.
„To vážně netuším,“ zmátla ho moje otázka.
„Tak se do ní jednoduše naciť, miláčku,“ poradila jsem mu narovinu. „Nehledej v tom nic složitého, jen si představ vás dva spolu a polož přesnou otázku. Pak sleduj bez souzení a očekávání, co ti přijde jako první za pocit.“
Nick zavřel oči a vzápětí mu přišla tak jasná odpověď a podrobné vysvětlení, až mu z toho vyhrkly slzy. Ano, přehrál se mu minulý život, ve kterém ho Caroline tak dlouho „uháněla", ne z lásky, ale vypočítavosti, až ji v amoku zabil. A já na tom měla svůj podíl viny.
„Teď už to dává všechno smysl…“ uvědomoval si šokovaně. „Chtěla se mnou být, protože bych jí zajistil pohodlný život. Teď ho se mnou konečně získala, a přesto šťastná nebyla. Měla vědět, že bych byl raději s někým jiným, s tebou. A uvědomit si, že mít něčí lásku je víc, než mít jeho majetek…“
„Ano, a ty jsi jí zase ‚dlužil‘ za to, že jsi to tenkrát nezvládl a zabil ji. A já tě jí musela dokázat přenechat, protože jsem to nezvládla v tom minulém životě jako tvoje žárlivá dcera,“ doplnila jsem onu ‚skládačku' naší propletené karmy. Pak jsem ještě vznesla onu důležitou otázku. „A co jsi tedy nacítil v jejím současném vztahu k tobě, miláčku?“
Na chvíli zavřel oči a přitom lehce pokyvoval hlavou. Jako by se znovu ujišťoval… Poté s úlevným úsměvem a nadšením prohlásil: „Fakt to vypadá, že je se mnou srovnaná! Má teď po boku člověka, se kterým se cítí milovaná a zabezpečená, já ji k sobě nehodlám poutat a děti jsou taky v pohodě. Takže žádné negativní či ublížené emoce vůči mně ani tobě.“
„Vypadá to na šťastný konec pohádky,“ zhodnotila jsem to spokojeně.
Nick se jen šťastně usmál a rozverně se na mě vrhnul: „Pojď ke mně, ty můj plamínku, rozpálíme spolu zase ten vášnivý oheň!“
„Jen ať se nepopálíš, lásko!“ mumlala jsem se smíchem pod palbou jeho žhavých polibků.
Pak už jsme zase vnímali jen naše jedno Já…