24. Smíme si jen představovat…

„Čau, tetko!“ přivítala mě jednoho dne Hanička vesele ve svém pokojíčku. „Nějak dlouho ses nestavila – že by kauza s Nickoušem dořešena?“
Zmoženě jsem si sedla vedle ní na koberec.
„Spíš naopak… Je to čím dál víc zamotané,“ přiznala jsem. „Nerada tě tím zatěžuju, ale potřebovala jsem být na chvíli s někým, před kým si nemusím hrát na silnou a vyrovnanou.“
„V poho, já jsem přece jenom ještě o něco víc splachovací než ty,“ usmála se na mě povzbudivě. „Jo, a mimochodem, měla jsem zajímavou vizi o tobě a Nickovi – že napsal písničku s tvým textem!“
Docela šokovaně jsem se na ni podívala. „Ještě to tak…“
„Ale copak?“
„Právě že jde zrovna o jeho písničku. Není teda zrovna s mým textem, ale obsah je zajímavý až dost. Sotva jsem trochu zpracovala tu s názvem Nesmazatelná stopa, o které jsem ti už poreferovala, tak je tu další podpásovka. Jmenuje se Smíme si jen představovat...“
„Tak jdem na to,“ mrkla na mě spiklenecky.
Našla jsem onen song na youtube i s textem a pomohla jí s překladem.
"Všechno, co jsi řekla, uvízlo v mé mysli. Jsem tě tak plný… Tady mě máš, už nedokáži vzdorovat. Přepadávám přes okraj, čekajíc na den, kdy budu moct utéct pryč… s tebou. Jako ohniví andělé zapálíme nebe, jeden polibek a řekneme sbohem.
Smíme si jen představovat, že jsme král a královna, vládneme svému světu. Napříč celým vesmírem chci být po tvém boku. Sotva popadám dech, nemám už co ztratit, tahle láska, kterou cítím, táhne mě ke smrti. Vyhlížím další noc, kdy se můžu cítit živý, sám sebou… v tobě.
Když jsi se poprvé objevila, zastavila jsi mé srdce a přinutila mě zeptat se: ‚Odkud jsi přišla?‘ Je to jako bys spadla z nebe, abys mě zachránila. Řekla jsi: ‚Jsem anděl ze Slunce. Moje budoucnost teď patří tobě.‘ Když se dotknu tvé tváře, odhalují se mi světy, které jsem kdysi znal... Jsem zmrazen v čase a prostoru, tak přijď a zůstaň se mnou navždy.
Smíme si jen představovat, že zavřeme oči, necháme naše srdce střetnout se, opustíme vnější svět, zanecháme to všechno za sebou…“
„Nooo...“ protáhla dramaticky Hanička, „tak ta je fakt silná. Copak mi k ní řekneš?“
„Vlastně je to, jako by mi mluvil z duše, vyjádřil i za mě, jak to všechno cítím... Hlavně několik faktů je obzvlášť fascinujících – když je u něho noc, u nás je den… Jakoby ve snu žil můj den, ve mně, skrze mě, se mnou… V kartách stále vychází, že jsem jeho Slunce, takže ten anděl ze Slunce taky docela koresponduje... A ty světy, co se mu odhalují v mé přítomnosti, a které zná, jsou zřejmě ty naše společné minulé životy…“
„...a jelikož nevěříme na náhody, je to tak, prostě fakt, mluví k tobě v těch svých písničkách docela jasně,“ doplnila mě rozjařeně. „Je to hustý – už tou písničkou Nesmazatelná stopa řekl až dost a zdá se, že pokračuje ve stejném trendu.“
„Jen aby kvůli tomu neměl nějaké problémy s Caroline...“ zabrblala jsem s obavami v hlase.
„Tím si nelam hlavu, to je jenom jeho věc,“ utnula razantně moje kolísání. „Svoje svědomí si každý musí řešit sám...“
Au, au, au...

S Tebou...

Když má dlaň hladí
Tvou milovanou tvář,
srdce se skládá
k Tvým nohám na oltář.

Prsty se propletou
jak něžní milenci,
oči se zaklesnou
jako dva spiklenci.

Ústa se v jediném
polibku spojí,
kdo chtěl by je rozdělit,
neobstojí.

Zhluboka vdechuji
vůni Tvých vlasů,
společně právě teď
vzdorujem času.
A já už nehledám
pražádnou spásu.

Pocity rozumu
hlavu teď setnou,
andělská křídla se
nad námi sepnou.
A duše navěky
v jedné se střetnou.