105. Přišel náš čas

Začaly jsme s plány přestavby a sháněním vhodných spolupracovníků. Všechno šlo tak nějak samo. Samá ´náhoda´.
´Náhodou´ byl jeden Liamův známý architekt a moc fajn originální človíček.
Zora se nabídla, že se bude starat o rozpočet a celkově o finanční stránku našeho projektu. Prostě rozená ekonomka.
Marika se nám svěřila, že se na svatební cestě ´náhodou´ seznámila s jednou paní, co dělá aromaterapii a že ji to velmi oslovilo. Rozhodla se tedy, že se bude tomuto oboru věnovat naplno a získané znalosti pak zúročí právě v našem projektu. Navíc se pustila do malování, k němuž měla odmalička velké nadání. Navrhla jsem jí, ať zkusí tvořit mandaly a občas někomu namalovat něco přímo ´na míru´ jeho osobnosti.
Já jsem si udělala oficiálně kurz astrologie a doladila své výklady z karet. A Sashu natolik zaujala ona regresní terapie, že si udělal kurz a rozhodl se díky ní léčit další lidičky. Vždyť sám na vlastní kůži zažil, jak moc dokáže tato fascinující cesta do minulosti duše pomáhat a osvobozovat...
No, a naše Míša byla jasná. Navíc se pustila do experimentování s melodiemi pro relaxaci a meditaci. A že jí to šlo! Společně s Liamem byli prostě nepřekonatelní.
Brian a Colin se dál věnovali skládání písniček a pomáhali nám, jak se dalo. Přeměnu tohoto domu jsme brali jako naše společné dítě. Tvořili jsme ho z toho nejlepšího, co jsme v sobě nacházeli.
Jednou večer jsem se zašla podívat do svého bývalého domova, který byl uprostřed přestavby. V té době jsme měly s Míšou pronajatý byt nedaleko odtud. Všichni, kdo na domě přes den pracovali, už byli pryč. Procházela jsem zamyšleně prázdnými místnostmi a sem tam se zasněně zastavila. Za zavřenými víčky se mi proháněly vzpomínky spojené s tímto místem... Loučila jsem se s původním ´duchem´ tohoto domu a vítala jeho novou podobu.
Najednou za mnou něco zašramotilo. Polekaně jsem se otočila. Ve dveřích stál Sasha. Ruce ledabyle zasunuté v kapsách, na tváři zasněný úsměv. Takhle mě nejspíš už chvíli pozoroval.
“Ahoj,” kývl na mě pořád ještě jakoby očarovaný. “Věděl jsem, že tě tady najdu...”
“Ahoj. A víš, že mě to vůbec nepřekvapuje?” zasmála jsem se rozverně.
“Loučíš se?” poznamenal zase tak trefně.
“Hlavně vítám nové!” zdůraznila jsem. Pak jsem se rozhlédla kolem a dodala: “Mám tady z toho fakt moc dobrý pocit.”
“Hm, vyvíjí se to správným směrem,” přitakal.
Najednou jsem pocítila silné nutkání udělat to...
“Úplně to tady vidím...” Roztáhla jsem ruce a zatočila se. “Budeme tady léčit lidi hudbou, slovy, tancem, barvami, obrazy, vůněmi, kameny, energiemi...” Uprostřed věty jsem se zastavila a začala se k němu pomalu přibližovat. “Ale především pochopením, trpělivostí a ze všeho nejvíc láskou...”
Sasha mě pozoroval s dychtivým očekáváním.
Došla jsem až k němu, ovinula mu své paže kolem krku a opřela se svým čelem o jeho.
“A právě těmito úžasnými ctnostmi jsi mě celou dobu zahrnoval ty. A léčil moji zraněnou duši. Děkuji ti z celého srdce.” Pak jsem ho dlouze políbila na rty a konečně bez jakýchkoli výčitek svědomí zašeptala: “Miluji tě, Sasho. A chci být jenom s tebou...”
Pevně mě k sobě přitiskl a začal vášnivě líbat. Nebránila jsem se. Naopak. Přišel náš čas. Mohli a měli jsme být spolu.