Zpověď věřícího ateisty - Prolog

Zpověď věřícího ateisty

Miro Sparkus

Úvodní citát: Jsem racionálně smýšlející člověk, pro něhož je srdce Bohem.


Prolog

16.7. 2008 - Středa
Ubytovna

  Zbývají mi jen tři dny a dočkám se. Celé dlouhé čekání bude u konce. Budu se moct vrátit ke své rodině, budu Doma.
  Právě se nacházím na ubytovně v pokoji o nějakých dvanácti metrech čtverečních se skoseným stropem, v němž se nachází střešní okno. Ve své podstatě je to podkrovní pokoj, i když je ubytovna situována pouze do malé dvouposchoďové budovy se sedlovou střechou. Okno mám pootevřené asi tak na velikost dospělé sevřené ruky v pěst, aby mi do pokoje proudil závan čerstvého deštivého vzduchu, ale aby mi nenapršelo do postele, která se nachází přímo pod oknem. Ležím na zádech a pozoruji zamračené nebe skrze dvojité sklo v plastovém rámě, na kterém se kupí jedna dešťová kapka za druhou. Snažím se uvolnit. Přijít na jiné myšlenky. Nevnímat čas, ale nedaří se mi to. Napravo od sebe, v místě, kde už není skosený strop, stojí třídveřová dřevěná skříň, ve které mám své skromné věci díky kterým tu přežívám. Přežívám tu už celý měsíc. Vlevo od skříně je postaven trojúhelníkový rozkládací stůl, který se po rozložení stává čtvercovým. Pod ním je zastrčena polorozpadající se židle, na kterou se bojím usednout při každém jídle. Ani ne dva palce od hrany stolu se nachází panty dřevotřískových dveří s pozoruhodně dobře zvládnutou zvukouvou izolací, která mi alespoň z části dovoluje nevnímat sousedící ubytované - ukrajinské národnosti. Nutno podotknouti, že ne příliš inteligencí obdařených jedinců. Naproti mně, u protilehlé stěny, je menší skříň, kterou využívám pouze jako botník pro mé jedny boty a jedny rozlepující se pantofle. Koupil bych si nové, ale mám tyto pantofle rád. Posloužily mi celé čtyři roky na střední průmyslové škole a staly se mou nedílnou součástí, ale jejich stav dává jasně najevo, že i jím bude brzy konec. Na pravo od botníku je modrobílý odpadkový koš s protáčecím víkem. Za košem se nachází zásuvka, v níž je napojena nabíječka ústící do mého mobilního telefonu položeném právě na botníku. Mobilní telefon mi tu slouží jako jediné spojení s okolním světem. Pochopitelně když nepočítám denní tisk, který si ale moc často nekupuji.
  Jsem stodeset kilometrů od domova. Pracuji jako brigádník na pokladně v obchodním centru Tesco v Praze-Zličín. Ubytovna samotná je vzdálená od Zličína necelých třináct minut jízdy městskou autobusovou dopravou. Každý den se ptám, mám-li toto odloučení zapotřebí. Je opravdu nutné, abych tu byl? Proč se prostě nesebrat a neodjet domů? Ale krutou pravdou je, že to zapotřebí mám. Potřebuji si vydělat peníze. Kdo také ne. Čeká mě první ročník studia na vysoké škole, a proto potřebuji mít také řidičský průkaz, který je důvodem mého působení zde.
  Každý den probíhá v práci naprosto stejně. Na pokladně opakuji stále dokola: „Dobrý den, je to všechno, děkuji, nashledanou.“ Stále ta samá slova, ten stejný stereotyp, to stejné duševní strádání. Tento, mnohdy pouze monolog, je pochopitelně doprovázen neustálým pípáním okolních pokladen, ale i mé samotné. To pípání mě budí i ze spánku, kterého se mi tu už tak nedostává příliš mnoho.
  Všechny dny tu zatím měly stejný průběh, stejný začátek i stejný konec. Neuvěřitelně se táhly. Minuta mi přišla jako hodina, hodina jako celý den. Ovšem až na předchozí den, kdy jsem uzřel Boha.