102. Poslední "Sbohem"

Nastal den pohřbu. To ráno jsem sbírala sílu a odvahu vstát ještě o něco déle a hůř.
“Niky, už jsi vzhůru?” ozvala se za dveřmi pokoje Míša.
“Ano, už vstávám,” odpověděla jsem a vylezla s přemáháním z postele. Na skříni visely na ramínku připravené smuteční šaty. Ostatní oblečení leželo na malé skříňce hned vedle. Od toho dne, kdy jsem se dozvěděla, že Keith už se nevrátí, pro mě bylo nemožné spát v naší posteli, v naší ložnici. Přestěhovala jsem si nejnutnější věci do jednoho menšího pokoje a ložnici navštěvovala jen v nejnutnějších případech. Bylo mi jasné, že v nejbližší době tento dům opustím nadobro. Odmítaly jsme se navzájem.
Oblékla jsem se a sešla dolů do kuchyně. Mamka už chystala snídani. Pozdravila jsem ji a na její zkoumavý pohled a nevyřčenou otázku odpověděla: “Zvládám to, mamčo, díky.”
Nepřítomně jsem žvýkala cosi k jídlu a zapíjela to džusem.
'Tak dnes je naše velké rozloučení s Keithem. Jak divně to zní... Jako bychom si měli jednoduše naposledy říct: Sbohem.'
“Niky, přemýšlela jsi o tom, že by sis na ten obřad vzala něco na uklidnění?” vytrhnul mě ze zamyšlení taťka sedící u stolu naproti mně.
Rozhodně jsem potřásla hlavou. “Ne, nechci žádnou chemii k utlumení. Nehodlám v sobě nic potlačovat. Vy všichni jste pro mě dostatečně silný lék proti zhroucení, věř mi, tati.”
Jen pokýval hlavou.
Vedle mě se posadila mamka.
“Niky, a už jsi přemýšlela o tom, jestli tady zůstaneš?” zeptala se nejistě.
“Nemám pocit, že bych se měla vrátit do Česka, mami. Už sem, do Irska, tak nějak patřím. Doufám, že se s tím dokážete ty i taťka smířit.”
“S tím se netrap. Budeme respektovat každé tvé rozhodnutí, které tě učiní šťastnou nebo alespoň spokojenou,” odvětila láskyplně.
“Díky, mami. Je to zvláštní... Mám z tohoto dne takový divný pocit. Jakoby se mělo stát něco opravdu důležitého... Něco mělo skončit a cosi nového začít... A vůbec se toho zlomu nebojím.”
Mí rodiče se na mě podívali s obavami v očích.
“Někdy je fakt těžký smířit se s tím, že víš o tolik víc než my,” pronesl taťka rozhozeně.
“Jo, však já s tím mám taky ještě pořád občas problémy,” pousmála jsem se chápavě.

Obřad začal. Příliš jsem neposlouchala slova kněze, který se tvářil tolik zúčastněně. Taky se musel naučit soucítit, ale nelitovat. Neničit sám sebe...
Vydali jsme se na hřbitov. Rakev byla připravená k uložení do hrobu. Jak ji tak pomalu spouštěli do té ponuré díry, všechno se ve mně sevřelo. Ten hnusný pocit, že je uvnitř Keithovo tělo a oni ho tam zasypávají...
Instiktivně jsem zvedla oči a hleděla přímo na Sashu. Pořád mi posílal tolik síly... Co trápilo a bolelo jednoho z nás, cítil a osobně prožíval i ten druhý. Stejně tak když se jeden z nás radoval, ten druhý v tom byl stále s ním. Bylo to den ze dne silnější. Snad proto, že už jsme se tomu prostě přestali bránit...
Sasha nenápadně přešel někam za mě. Zřetelně jsem za zády cítila jeho přítomnost.
Pak zaujalo mou pozornost cosi u jednoho vzdálenějšího pomníku. Oči se mi rozzářily nadšením a srdce znovu rozbušilo životem. Viděla jsem ho tak jasně. Keith se na mě usmíval a zamilovaně se na mě díval. Tak, jak to dělával, když jsme byli spolu...
“Vidíš ho?” zašeptal mi Sasha vzrušeně do ucha.
Pokývala jsem hlavou a dojatě vydechla: “Ano...”
Keith na nás hleděl tak spokojeně a smířeně.
Pak jsem v sobě ucítila zaznít jeho slova: “Teď je to jen na vás dvou. Sbohem...”
S úsměvem na nás zamával a rozplynul se nám před očima.
Jakoby kus mých obav a smutků odnesl s sebou...