82. Už tolikrát jsme se potkali...

Než kluci odjeli na turné do Evropy, přišel za mnou a Avou jedno dopoledne na hřiště Sasha.
“Ahoj, Niky,” pozdravil mě a vypadal tak zvláštně – vyrovnaně!
“Ahoj, copak se to s tebou děje?” zeptala jsem se hned zvědavě. “Takhle zářit jsem tě už hodně dlouho neviděla!”
“Začal jsem chodit na tu regresní terapii,” vyhrkl nedočkavě.
Ava se rozhodla hrát si na pískovišti, takže jsme se posadili na lavičku hned vedle a Sasha mohl začít vyprávět...
“Tak co jsi zjistil?” optala jsem se zvědavě. Bylo mi však jasné, že to, co chtěl vědět nejvíc, ještě neodhalil.
“Ano, viděl jsem pár životů, ve kterých jsme se setkali...” začal se zasněným pohledem v očích. “Víš, je to zvláštní... Bylas to ty a zároveň i Brian... a přitom jste vypadali jinak, měli trochu jinou povahu a tak dále.... Ale prostě jsem věděl, že jsi to ty! Když jsem prožíval v regresi ty příběhy, nepřišlo mi na tom nic divného. Ale potom jsem to začal rozebírat rozumem... Zní to fakt šíleně! A přitom to dává absolutní smysl! Dva lidé, kteří jsou mi teď tak moc blízcí, se kterými si tolik rozumím, miluju je... ”
Očarovaně jsem poslouchala, jak zapáleně vyprávěl o našich setkáních v minulých životech. Setkali jsme se spolu už v Atlantidě jako kněží... Potom v Egyptě jako sourozenci a děti jednoho z faraonů... Prožili jsme několik životů zasvěcených duchovním záležitostem, ale i životy, kdy jsme byli obyčejní lidé – přátelé, sourozenci, milenci...
“Zní to jako pohádky, viď?” zasmál se nakonec a kroutil stále nevěřícně hlavou. “A přitom když jsem to prožíval v té regresi, byl jsem si NAPROSTO JISTÝ, že je to skutečnost! A pořád to tak cítím...”
“Ano, je to téměř neuvěřitelné, a přece skutečné a navíc smysluplné...” kývla jsem souhlasně.
“Víš, ptal jsem se svého terapeuta, proč se mi pořád ještě neukázal ten poslední život před tímto...” nadhodil po chvíli zamyšleně. “Už když jsem za ním přišel poprvé, řekl jsem mu narovinu, co potřebuji zjistit. Upozornil mě, že se mi to ukáže, jen pokud to mám vědět. Pořád mám pocit, že se to dozvím, jen ještě musím nějakou dobu vydržet. Přesně, jak jsi řekla.”
“Vím jistě, že se to dozvíme," ujistila jsem ho klidně.
“Hm, snad to už nebude trvat moc dlouho, aby...” ujelo mu, ale včas se zarazil a větu nedokončil.
“Chceš, aby ses to dozvěděl ještě před mou svatbou s Keithem, viď?” bylo mi jasné.
Jenom se zatvrzelým výrazem kývnul.
Příčilo se mi brát mu naději, prostě jsem neměla to srdce. Ačkoli jsem věděla, že žádné odhalení nezmění to, že chci být s Keithem.
Navíc, já už v té době pravdu znala...