62. Zatím stále pohodička

Spát jsme šli, pochopitelně, až nad ránem. Probudila jsem se někdy před polednem. Koukala jsem kolem a jen tak sledovala své vlastní pocity.
Bylo to nádherné, probudit se vedle tolik milovaného člověka, v domě, který měl být naším společným domovem, na prahu našeho společného života. Prohlížela jsem si Keitha, jak spokojeně oddechuje vedle mě. Cítila jsem k němu tolik lásky a něhy. A zároveň nekonečnou vděčnost za to, že smím tohle všechno prožívat. Ať už mě v budoucnu mělo potkat cokoli, a opravdu jsem nebyla tak naivní, abych očekávala jen to pozitivní, věděla jsem, že to VŠECHNO stojí zato. Že právě tyhle úžasně vzletné okamžiky je možné takhle hluboce prožít jen díky tomu, že poznáme také jejich nejtemnější protipól. Jak bych mohla ocenit to božské období štěstí, kdybych občas nezažila bolest, utrpení, smutek... Když bychom měli něčeho příliš a snadným způsobem, rychle bychom si toho přestali vážit. Člověk se tak snadno nechá ukolébat klidným životem. Pak může ustrnout v jakési letargii. Nepadá, ale už ani nedokáže vzlétnout...
Na pár minut jsem zavřela oči. Moje duše jako bezstarostné dítě skotačila v barevných odlescích paprsků za mými zavřenými víčky.
Najednou jsem se začala cítit ještě nádherněji. Něžné pohlazení po tváři a rtech, a pak naprosto étericky jemný polibek. Otevřela jsem oči a hleděla z těsné blízkosti přímo do Keithovy duše. Tak průzračně se odrážela v jeho zamilovaném, šťastném pohledu.
“Dobré ráno, miláčku,” zašeptal sotva slyšitelně. Jakobych i tato jeho slova spíš vycítila, než slyšela.
“Dobré ráno, lásko,” špitla jsem okouzleně.
Mlčeli jsme. Jen jsme se usmívali a hleděli si vzájemně do očí.

Sešli jsme se k odpolední snídaňo-obědo-svačině.
“Vůbec si mě nevšímejte! Chovejte se dál naprosto přirozeně!” pobíhal kolem rozverně Brian a fotil naše rozvrkočené účesy a pomačkané, rozespalé obličeje.
“Prosím tě, nepokoušej se radši o úsměv, Coline! Už takhle je to pro ten objektiv pořádnej nápor,” upozornil Colina v jednu chvíli a bylo po focení. Telefon mu byl zabaven a jakékoli protesty včas stopnuty pořádně vražedným pohledem.
“Sedni, miláčku, a věnuj se radši jen mně a jídlu,” ujala se ho pohotově Rika.
“Tak jak jste se vyspali?” nadhodil Keith a dychtivě se rozhlédl po přítomných.
“Řeknu ti to naprosto jasně,” ozvala se Rika. “Vystihuje to jediné slovo, tedy citoslovce: Ách...”
“Bravo! To bylo dokonale trefné,” podotkl jen tak jakoby mimochodem Brian. “A kdyby to náhodou někoho zajímalo, jsem na tom úplně, ale naprosto stejně!”
“Věříme, taky v tomto směru souzníme,” přitakala za sebe i za Colina Zora.
“A jak jsou na tom naši hostitelé?” obrátil se na nás zvědavě Colin.
Zamilovaně jsme se na sebe s Keithem podívali, a beze slov se políbili. Pak jsme jen s upřímně dětským smíchem pokrčili rameny.
“Tak ti nepotřebujou ani to jedno slovo. Že vy musíte mít vždycky něco extra...” komentoval to vehementně Brian.
“Teď už radši dobrou chuť a bez povídání. Nebo ten svůj mobil hned tak neuvidíš,” rýpnul si do něho rozjařeně Colin.
Brian se jen ublíženě zašklebil. Se smíchem jsme se pustili do jídla.

“Tak zatím čáu! Napíšem si a co nejdřív se sejdeme. A taky si musíme ukázat, kde kdo bydlí a jak se tam dostaneme. Vzájemná návštěvnost bude hojná, hádám,” loučila se Rika s těmito slovy a já se Zorou jsme jí to jen vehementně odkývaly.
“Jdu zase napsat našim a Míši,” oznámila jsem Keithovi rozjařeně a hrnula se ke svému notebooku.
“Jasně. Taky kouknu do mailu, jestli jsem někomu příliš nechyběl,” řekl a následoval mě.
Napsala jsem rodičům a Míši o uvítacím večírku v Irsku, o domě a tak dále, prostě všechno to úžasné, co jsem tu zatím prožila a jak moc se mi tu líbí.
“Hele, píše mi Lorna, že by tě s Danielem rádi poznali. To jsou rodiče malé Avy, co ji budeš hlídat. Tedy pokud si padnete do oka... O čemž v podstatě nepochybuju,” oznámil mi Keith a hned mi přitom také objasnil svůj názor.
“Super, nemůžu se dočkat!” zajásala jsem. “Kdy se jim to hodí a zároveň tobě?”
“Zítra mám ještě volno, tak jim hned napíšu, jestli se můžem stavit, chceš?” navrhl zamyšleně.
“Dokonalý!”
“Fajn, fajn...” přikyvoval zapáleně a hned odepisoval.
Najednou jsem si všimla, že mi právě přišla nová zpráva. Od Sashe.
Trochu rozhozeně jsem polkla a otevřela mail.
“Ahoj Niky, moc tě zdravím a přeji ti, aby ses u nás v Irsku co nejdříve zabydlela a zamilovala si to tu. Brzy se uvidíme. Měj se co nejlépe. Těším se na setkání, Sasha.”
Na jednu stranu jsem byla ráda, že je vztah mezi mnou a Sashou jakš takš vyrovnaný. I když mi bylo jasné, po jak tenkém ledě se pohybujeme. Zvlášť teď, když si budeme tak blízko.
Rozhodla jsem se zatím neodepisovat a zavřela mail. Keith mezitím také dopsal svoji zprávu.
“Co takhle zajet někam na výlet? Trochu poznat zdejší krajinu...” navrhl.
“Jo, to bych moc ráda!” souhlasila jsem nadšeně.
A tak jsme strávili další nádherný den poznáváním okolí našeho nového společného domova.