61. První den společného života

Za veselého povídání jsme s Keithem dojeli až k jednomu domu.
“Tak, a jsme doma,” prohlásil spokojeně. Vystoupil a otevřel mi dveře od auta. “Prosím, slečno!”
Pomalu jsem vystoupila. Trochu mě tísnily obavy, aby to se mnou neseklo.
Rozhlédla jsem se a ze všeho nejdřív mi učarovala zahrada. Nádherně zelená tráva, keře, stromy a těch barevných květů... Dům se v té pestré záplavě téměř ztrácel. Ale dokresloval ji jakousi svou honosnou tajemností. Ten výhled mi cosi připomněl... Jakobych tohle místo už odněkud znala. Nebo mi ho opravdu silně připomínalo.
“Račte, madam!” Keith otevřel branku do zahrady a něžně mě vzal za ruku. S tlukoucím srdcem jsem ho následovala.
Mlčky odemčel a společně jsme vešli do domu. Byl opravdu nádherný. Snad jen trochu moc přepychový. Připomnělo mi to Míšina slova, že se na mě Keith snaží udělat po všech stránkách dojem.
“Páni, ten je ale obrovský!” hlesla jsem překvapeně. “Nebojíš se tu sám?”
“No, to už bych neřešil. Koupil jsem ho teprve před pár týdny. Ale teď se v něm rozhodně bát nebudu! Vždyť tu budeš se mnou!” usmíval se spokojeně.
“Je vážně kouzelný... Má v sobě cosi tajemného... Něco jako byl dům těch tří sester čarodějek v jednom seriálu... Působí to tu na mě opravdu harmonicky,” přemýšlela jsem nahlas.
“To byl úmysl, lásko,” přiznal mi ochotně. “Všechno, co se týká tebe, je tak zvláštní, fascinující, kouzelné a mystické... Tenhle dům nesmí být výjimkou.”
Vděčně a šťastně jsem ho objala a dlouze políbila na rty. “Tak kéž jsme tu spolu šťastní...”

Keith mě provedl celým domem. Ve spodním patře byl rozlehlý, prosvětlený obývák, kuchyň s jídelnou, prostorná koupelna a terasa. Nahoře tři krásné pokoje, koupelna a nakonec jsem měla možnost obdivovat ložnici. Útulná místnost s dubovým nábytkem, manželská postel, vstup na balkon směřující do zahrady.
“Ta postel je jak přímo pro královský pár!” zasmála jsem se obdivně.
“Však to je záměr! Abychom se tu cítili jako král a královna...” usmál se Keith provokativně.
V této poslední místnosti jsme se zdrželi o něco déle než v těch ostatních...

“Ještě tě musím na něco upozornit,” pronesla jsem do posvátného ticha v Keithově bezpečném náručí.
“Mám se bát? Teď, když jsem před tebou navíc takhle naprosto odhalený...” optal se provokativně a přitáhl si pokrývku až k nosu.
Nejdřív jsem se musela dostat z toho záchvatu smíchu, než jsem mu byla schopná objasnit svá slova. Toho ruměnce na tváři jsem se však ještě docela nezbavila.
“To né. Jen chci, abys věděl, že tohle všechno neberu jako samozřejmost. Nehodlám si tu žít jako nějaká princezna a nic moc nedělat. Jednak bych se cítila nepříjemně a taky by mě to nebavilo. Ať už to s tím hlídáním dítěte dopadne nebo ne, musím někam chodit do práce a přispívat na domácnost.”
“No jo, s tím jsem počítal. Sice by se mi líbilo, kdybys byla jenom se mnou, jezdila s námi na turné a tak, ale je mi jasné, že by to nefungovalo. Teda aspoň ne napořád,” odkýval mi to smířeně. “Ale to se časem všechno doladí samo za pochodu. Berme to v klidu. Dneska bychom si měli jenom užívat ten náš velký první den ve společném domě... a společném životě.”
A tak jsme si užívali. Především jeden druhého...

“Ach jo, vůbec se mi z té postele nechce vylízat...” ozval se Keith a trochu drsně mě tím probral z euforického usínání v jeho objetí.
“A musíme někam?” optala jsem se ještě napůl ukolébaná.
“Ano, miláčku...” odpověděl. “Ještě mám pro tebe překvapení.”
“Překvapení?” To slovo mě docela probudilo.
“Hmmm...” zavrněl chlácholivě.
“Tys věděl, že tohle slovo mě nenechá chladnou, viď?” zeptala jsem se podezíravě.
“Jooo, prostě vím, co tě dokáže vzrušit...” provokoval dál.
“Tak o tom už nepochybuju,” souhlasila jsem stejným tónem.
Zatvářil se překvapeně a zároveň pobaveně. “Jestli ty mě někdy přestaneš překvapovat...”
“To neřeš, o překvapení jsi začal ty,” připomněla jsem mu. Jako odpověď zazvonil jeho mobil.
“Dobře, hned to napravíme,” slíbil komusi do telefonu a zavěsil. Se smíchem pak zakroutil hlavou: “Brian vzkazuje, že jsou na cestě a opravdu ocení, když jim přijdeme otevřít oblečení.”
“Cože? Ten je ale...” rozesmála jsem se taky. “A cože se teda bude dít, miláčku?”
“Vyskoč z postele, čeká nás přivítací zahradní párty!” zahlaholil a stáhl ze mě přikrývku.
“Hej!” zaječela jsem.
“Snad ti není zima? Moc rád bych tě zahřál, ale Brian by byl schopný vykopnout dveře nebo sem vlézt oknem, když jim nepřijdeme zavčas otevřít,” omlouval se mi a tvářil se fakt nešťastně.
“Stačí, když mi pro tentokrát aspoň podáš oblečení,” navrhla jsem s klidem.
Sotva jsme se oblékli, ozval se domovní zvonek.
“Není ten Brian taky tak trochu jasnovidec?” zašklebil se Keith a šel otevřít.
“Zdááár! Dlouho jsme se neviděli, není-liž pravda?” prohlásil Brian a spiklenecky zaházel obočím.
Za jeho zády se chechtala Rika a právě přijel taky Colin se Zorou.
“Ták, a jsme všichni,” řekl spokojeně Keith a vedl nás všechny přes dům na zahradu. Teprve teď jsem si všimla velké pergoly celé obrostlé břečťanem.
“Páni, jaktože jsem ji předtím neviděla? Ani zvrchu z balkonu...” nechápala jsem.
“Vždyť tak dokonale splývá s tím živoucím okolím...” pokrčila rameny Rika.
“A hlavně jsem Keitha upozorňoval, že musí odvést tvou pozornost na dostatečně dlouhou dobu, aby sis tohohle místa nevšimla dřív, než ho představíme vám všem třem,” přiznal Brian.
“Myslím, že jsem tě dokázal zabavit dostatečně dobře a dlouho,” prohlásil vtipně Keith.
Všichni se rozesmáli a já zčervenala jako některé ty kytky kolem.
“Náhodou, my jsme se s Brianem zabavili taky dostatečně dlouho a dobře a vsadím se, že stejným způsobem,” rozhrábla to Rika. A tak jsme se smáli zase o něco déle.
Pak jsme konečně popostoupili a zjistili, že pergola je zevnitř slavnostně vyzdobená a stůl připravený na náš uvítací večírek.
“No, hoši, to teda smekám!” prohlásila Zora obdivně. “To se vám fakt povedlo!”
“A proč je to zrovna u Keitha?” optala se Rika všetečně.
“Páč jsme losovali a já vyhrál,” ušklíbl se Keith hrdě. “A budete tu taky spát, protože abstinenti tady dneska nefrčí.”
“Není důvod protestovat,” přitakal Colin a my ostatní souhlasně přikyvovali.
“Takže jako pořádný start tu máme chlazené šampáňo!” oznámil nám Keith. “Jdu pro něj!”
“Mám jít s tebou?” nabídla jsem se.
“Jen si tu pěkně sedni a drž mi místo,” zamrkal na mě, dal mi pusu a odběhl.
Hned se ke mně přimotal Brian. “Sasha tě pozdravuje. Bylo mu blbý přijít. Prý už dneska Keithovu trpělivost vyzkoušel až dost. A že se ti brzo ozve.”
Jen jsem mu to odkývala. Bylo to od Sashe rozumné rozhodnutí.
První večer v Irsku jsme si opravdu báječně užili. A přesto mi tam chyběli. On a moje sestra...