49. Zvolit si další směr

“Abys měla trochu klidnější spaní, tak už jsem se rozhodla,” vyhrkla na mě hned druhý den odpoledne Míša. “Jedu taky. Máme si se Sashou pořád o čem psát, tak bude fajn, když si zas jednou pokecáme naživo. Jako príma kámoši.”
Chvíli jsem na ni koukala jako na mimozemšťana, a pak se zmohla jen na nepřesvědčivé: “Fajn!”
“Nemáš s tím, doufám, problém,” optala se po pár vteřinách, kdy si mě se zájmem prohlížela.
“Ne, nemám. A přestaň mě rentgenovat tím svým pohledem. Jen si pořád nejsem jistá, jestli seš opravdu tak bohurovný kliďas nebo hérečka hodná Oscara,” osvětlila jsem jí své pochybnosti.
“Jak kdy, jak je potřeba,” dorazila mě svou originální odpovědí a víc se se mnou o tom nebavila.

Za pár dní už měli kluci zamluvenou dovolenou pro nás všechny v Jeseníkách. A tak jsme my holky mohly rodičům upřesnit, kamže přesně jim to po Vánocích na pár dní zmizíme. Nadšení sice nebyli, ale tolik jsme po nich ani nežádaly.

Vánoce proběhly v příjemné pohodě, taktéž Boží hod a na Štěpána už jsme si balily kufry na týdenní pobyt.
“To je tak divný, že s námi nebudete na Silvestra...” posteskla si mamka.
“Ale mamčo, Vánoce jsou rodinnej svátek, ale Silvestr už je potřeba začít slavit v našem věku v trochu širším záběru! Však taky nebudeš doma, což je moooc dobře,” vysvětlila jí to diplomaticky Míša a mamka to od ní jako vždycky vzala. A ještě nás odvezla na vlakovou zastávku.
“Ale budeme si každý den volat nebo psát, jasný?” byla její poslední slova.
“Jasně, mamko! A hlavně si ten Silvestr pořádně užij! Ale to se ještě do té doby stokrát uslyšíme,” usmála jsem se na ni.
“Tolikrát snad ani né,” zaslechla jsem Míšinu tichou ironickou poznámku.
Rozloučily jsme se a nasedly do vlaku. V pohodové náladičce vstříc nádherné dovolené...

V cílové zastávce už na nás čekal Keith.
“My bychom se taky rády objímaly, ale ještě nemáme s kým,” rýpla si Rika, když jsem se s Keithem na přivítanou nekonečně dlouho objímala a líbala.
“Pokračování v chatě,” zašeptal mi do ucha Keith provokativně, a pak už začal nakládat naše věci do džípu. “Doufám, že tohle vozidlo bude schopné pojmout tolik krásných dam a hlavně všechna jejich zavazadla. Ale když jsem se v půjčovně zmínil, že povezu čtyři slečny s jejich zavazadly, tak mi doporučili právě tohle velké auto.”
“Haha, moooc vtipný. Bych chtěla vidět, kolik toho taháte vy na cesty,” ohrnula nos Míša.
Za chvíli jsme zastavili u jedné krásné horské chaty.
“A jsme na místě, děvčata,” oznámil nám Keith, a pak trefně dodal: “Hádám, že se co nevidět objeví uvítací výbor v plném počtu.”
A nemýlil se. Sotva dořekl, vyběhl z chaty Brian. Hopsal jako malé děcko a skočil Rice kolem krku.
“On je tak božsky spontánní,” poznamenala jsem napůl z legrace, napůl vážně. Opravdu jsem totiž na něm tuhle vlastnost obdivovala. Brian se choval tak, jak to cítil. A nestyděl se za to. Někdo by to mohl vidět jako slabost, ale ve skutečnosti je to přednost velkých osobností. Těch, co se nebojí mít srdce otevřené dokořán.
Colin se Zorou se přivítali umírněněji, Sasha s Míšou jako přátelé. A pak se kluci pozdravili i s ostatními. Na to políbení a obejmutí na přivítanou jsem si už začínala zvykat. Docela pokrok pro mou nesmělou povahu. Jen se Sashou mě to opět trochu rozhodilo. A nejspíš i jeho, soudě podle nervózních pohybů.
“Tak šup ubytovat, ať si můžeme jít sednout k něčemu dobrému k pití. A taky nejspíš k jídlu,” zakřenil se Colin.
“Já myslela, že jsme sem přijeli trávit aktivní dovolenou, tedy lyžovat! A né chlastat!” zasmála se Zora.
“Nezapomínej, že důležitá je rovnováha a to ve všem! A dneska už to stejně na lyžování nevypadá...” objasnil jí to hned Colin.
“Tak už to nezdržujte a jdeme,” vyzval nás Brian a snažil se poskočit si s kufry v rukách. No, málem se díky tomu přerazil, takže pro tuhle příležitost zvolil raději normální chůzi.

Víceméně jsme s holkama jen tak pohodily věci v našem pokoji, převlékly se a vrátily za klukama dolů do společenské místnosti.
Dali jsme si něco lehčího na večeři, a pak už jen tak trochu popíjeli víno a klábosili o všem možném, především o všedních věcech, které jsme zažili během našeho odloučení.
“A co chcete vlastně dělat dál po ukončení školy?” optal se v jednu chvíli nenápadně Keith.
“Na vejšku se mi nechce,” zašklebila se Rika okamžitě.
“To já zase rozhodně ano,” ozvala se Zora.
“Já ještě nevím...” pokrčila rameny Míša.
“Já taky ne, ale asi už je nejvyšší čas začít o tom přemýšlet...” přidala jsem se.
“A co takhle studovat v zahraničí?” nadhodil Colin.
Zora se toho hned chytla: “To by bylo ideální!”
“A v jakém oboru by to bylo nejideálnější? Třeba bychom mohli spolu něco zkusit vybrat u nás v Irsku!” pokračoval Colin.
“No, jelikož dělám střední ekonomickou, tak asi něco takového. Beru tě za slovo – třeba to fakt klapne!” zasnila se nadšeně.
“Tak o tom nepochybuju,” zamrkal na ni Colin. “A co vy ostatní? Nelákalo by vás taky něco takového?”
“Je to teda docela velký krok...” zapochybovala na chvíli Rika.
“Vždyť u nás o prázdninách můžeš strávit nějaký ten týden, a pak se uvidí, jestli tě to tam chytne za srdce,” neviděl v tom Brian jako obvykle žádný problém.
“No, za srdce už jsi mě chytil ty, tak pokud tam budeš poblíž, určitě se to dobře vyvrbí i ohledně mého budoucího povolání,” byla si jistá Rika.
“A co ty, Niko? Šla bys do toho? Napadá mě, že teď je hodně příležitostí jako au pair. A dá se při tom třeba i studovat...” ozval se taky Keith a hned s moc dobrým návrhem.
“Ty brďo, to by se mi fakt líbilo!” vypadlo ze mě spontánně. “Učit se angličtinu přímo v rodině rodilých mluvčí, navíc se starat o děti a ještě ti být nablízku...”
“Dokonalý!” vyhrkla vedle mě Rika uhranutě.
“Tak to bychom ale měli sehnat někoho námi prověřeného,” nahodil Brian zamyšlenou grimasu.
“To zmáknem,” mávl rukou přesvědčeně Keith a obrátil se k Míši. “A co ty, Míšo? Šla bys taky?”
Míša vypadala nerozhodně. “Hmmm, nejsem si jistá. Možná jednou... Já nejsem zrovna typ k dětem, abych řekla pravdu. Ale popřemýšlím o tom.”
“Nebudeme na vás, samozřejmě, vyvíjet žádný nátlak. Prostě si to nechte projít hlavou, času je docela dost,” uzavřel to Keith a obrátili jsme list.
Sasha zůstal po celou dobu hovoru na tohle téma jaksi zaražený. Bůhví, co se mu honilo hlavou. Fakt jsem v ten moment zatoužila po telepatických schopnostech. I když občas se dozvíme něco, co bychom radši ani nevěděli. A tohle mohl být klidně ten případ...