Zabijáci prázdnoty - Kapitola první

Po nekonečně dlouhé válce plné krve, mezi Amerikou a Rusko - čínskou federací, která trvala přes třicet let, svět zničila jedna jediná zbraň. Zbraň, která byla technicky nejsilnější, jadernou zbraní na celém světě. Výhercem této války nebyl nikdo. Ještě před shozením atomových bomb se státy od sebe začaly rozdělovat, padaly vládní organizace a mocnosti. Energie a plyn byli nejdražšími komoditami. Občanské nepokoje byli nakonec tak silné, že velké a mocné státy zanikaly ve své síle a jednotě. Lidé se bouřili z každých stran. Miliónové města se stávali malými vesnicemi. Nepokoje v ulicích byli na denním pořádku. Čína se tehdy spojila s Ruskem a začali tak největší energetickou válku. Vypnutí ruského plynu a zastavení ropy zanechalo své následky. Všechno, co na plynu záviselo se stalo nedostupné. Nedováželi se ani potraviny, nic se nepěstovalo.
Velmi nízká životní úroveň rozdělila sociální vrstvy. Lidé se dělili pouze na dvě skupiny. Na ty, kdo měl peníze na jídlo. A pak na ty, co neměli peníze a neměli ani jídlo. Lidé v zemích třetího světa neměli vůbec nic a nastal tak obrovský hladomor. Začala obrovská vlna migrace do Evropy. To se neobešlo bez následků.
Nakonec se to stalo. 28.července 2022. Kdo svrhl jadernou bombu jako první, to se už dnes s jistotou neví. Nezůstalo to bez odezvy. Státy si mezi sebou vyměnily shození jaderných bomb. Poté následovali obrovské podmořské erupce a největší tsunami se střídalo s obrovskými zemětřeseními. Během jednoho jediného týdne zemřela půlka planety. Vše živé, co nezabila obrovská vlna radiace, spláchla síla vzdouvajících se vln. Někteří zemřeli v troskách svých vlastních domů, nebo právě i krytů. To byla ta lepší smrt, která ty chudáky mohla potkat. Ti co nezahynuli někde pod troskami domů, zahynuli v bolestech z ozáření. Radiace byla všudy přítomná. neexistoval ani dozimetr, který by jí v tu chvíli dokázal správně naměřit. Byla to ta největší apokalypsa světa. Ano ta největší, co kdy svět mohl zažít. Do jednoho měsíce bylo na Zemi nejméně lidí od dob středověku. Odhadovalo se, že přežilo asi dva miliony lidí. Dva miliony přeživších v celém světě. Těžko by se to dalo s přesností spočítat. Nic nefungovalo a denně umíralo stále mnoho lidí.
Rok 2032, deset let po svržení bomb
Svět, který nám všem byl znám, už neexistoval. Po obrovském jaderném zásahu, už nebyli peníze, ani lidi, co by za jídlo platili. Lidé co přežili platili pouze tím, co dokázali najít. Něčím, co by se dalo sníst. Velkou měnou v tomto smutném, poloprázdném světě měli, ale stále zbraně. Hlavně funkční zbraně. Lidé se totiž nebránili jen obrovské síle radiace, ale i démonům. Zvláštním tvorům, kteří se zřejmě probudili radiací. Propustilo je samotné peklo, říkávalo se.
Temní, černí tvorové, místo kůže jen černá, spálená krusta. Objevili se rozbořených ulicích a nemilosrdně zabili vše živé. Obcházeli městy, opuštěnými domy a zabíjeli systematicky vše, co pokládali za živou bytost. Lidé co přežili a dokázali jim utéct se schovali do tunelů, stanic metra. Lidé zalezli jako krysy. Na povrchu nebylo bezpečno. Když by vás nedostali démonické bytosti lačnící po vaší smrti, tak by své dokonala radiace. Na povrch se občas dostal nějaký ten opovážlivec, ale většinou se také už nikdy nevrátil.
Lidé těmto démonům začali přezdívat Čerti. Vzal ho čert nabylo totiž slovní formy, která to s přesností vystihovala.
František Hora kopl do prázdné, promáčklé plechovky od fazolí, unaveně se za špinavou plechovkou ohnul a vzal jí do rukou. Podíval se dovnitř. Zamžoural dovnitř a zkoumal jestli tam není ještě zbytek jídla. Zatřepal v ruce s plechovkou a nic. Nic v ní nebylo. Vzteky plechovku odhodil zpátky do sutin, které byli kolem něho všude. Sám pro sebe si vzteky něco zamumlal. Bylo mu totiž jasné, že dnes pokud najde nějaké jídlo, tak to bude opět nějaký potkan. Těch naštěstí bylo v polozatopené stanice metra více než dost.
František na stanici Malostranská přežíval už dlouho. Žil tu sám. V polozatopené oblasti metra žít nikdo nechtěl. Voda byla radioaktivní natolik, že se nedala moc dobře filtrovat, bylo zde vlhko a elektřina tu neustále zkratovala. Někdy se celá stanice rozsvítila i s opuštěnými vagóny, ale spíše světlo jen poblikávalo. Stalo se už několikrát, že světlo nešlo i několik dní. Františkovi nic z toho však nevadilo. Našel si starý vagón, bylo tam naštěstí sucho. Lidé žili v tzv. zelených zónách. To byli místa, kde člověk byl relativně stále v bezpečí.
Zelená zóna se říkalo ohraničeným zónám, kde lidé žili v relativním bezpečí. V Neo Praze jak se teď Praze říkalo bylo takových zelených zón asi šest. Severní zelená zóna, východní zelená zóna, jižní zelená zóna a západní zelená zóna. Potom byli dvě hlavní zóny. Jedna na místě, kde stál Pražský hrad a druhá hlavní ve stanici Motol, kde byl tunel přímo do nemocnice, ta byla hlídaná dvacet čtyři hodin v kuse armádou. Dnes to byla hromada sutin, ale byl tam vystavěn velký podzemní tunel. Tyto hlavní zelené zóny sloužili jako takový hlavní uzel všeho. Zóny fungovali jako spojnice, pokud jste něco neměl, nebo se vám něco stalo, něco jste potřebovali bylo dobré se vydat do hlavních zelených zón. Pak existovali tzv. šedé zóny. Šedé zóny nebyli zakázané, ale nebyli bezpečné a nebyli nikým hlídané. hraničili s tím světem tam nahoře. Šedé zóny byli takové mezi světí.
Jedna z šedých zón byla na Jižním městě. Na "Jižáku". V šedých zónách se dalo sehnat všechno, od zbraní, po léky, ale i hudební vinylové desky. Fungovali něco jak black market. Dostat se do šedých zón nebylo nic jednoduchého. Poslední dobou Čertů bylo hodně a obkličovali tyto uzle nad zemí. Často se dostali i do podzemí. Setkání s čertem končilo vždy smrtí. Démoni, kteří se na svět dostali apokalypsou a zrodila je zřejmě obrovská síla radiace, vás pokaždé dostali, nejen že byli rychlí a neskutečně mrštný, ale byli i silní, vynalézavý a chytrý. Jejich tělo bylo zapáchající po síře. Pod jejich popraskanou krustou spálené kůže jste mohli vidět něco, co připomínalo oheň, místo krve měli tekutinu, černou jako asfalt. Z huby se jim linul posmrtný zápach a jejich jazyk byl obrovský jak anakonda. Vymrštili jazyk, ten vás omotal a svíral tak pevně, že jste slyšeli, jak vám křupou zlámané kosti. Problém nastal když se kolem nich objevilo modré světlo ve tvaru koule, podobné ne-li stejné Čerečenkovu záření. Když se toto světlo objevilo záření vás vztáhlo do do sebe, během malé chvilky vás světlo pustilo a vy jste se stal Čertem. Z kůže vám nezbylo nic a vy jako radioaktivní zombie jste šel po všem, co se hýbe. Bylo to zvrácené. Čerti si takhle lehce vytvořili svou vlastní armádu.
Čerti zabíjeli vše živé. Prostě vše. Bylo jim jedno, zda jste starý, mladý, zda máte děti, nebo ne. Bylo jim to jedno. Vzali vás sebou do pekla. A to peklo se díky jejich síle rodilo na povrchu. Na planetě zamořené radiací.
František měl namířeno do Jižního města, protože se tam měl setkat s jedním důležitým člověkem. Tím byl Milión. Milión byl překupník na black marketu, dokázal vám sehnat úplně všechno. František měl života dole už plné zuby. Františkovi bylo třicet dva let. Rodiče nikdy po té události nenašel živé. Žil sám, neměl přítelkyni, neměl děti. Neměl vlastně žádnou budoucnost. Neměl co ztratit. Pouze svůj vlastní život.
V podzemí se dozvěděl od jednoho člověka, který se dostal do jedné ze stanic tunelu, že viděl ty šílené zrůdy, co zabíjí. Vyprávěl i o modrém světle, co lidem vezme duši. Vyprávěl dál a dál. Vyprávěl jak se člověk promění v démona, nelítostné monstrum. Vyprávěl však i to, že zažil lidi, co se dokázali vzepřít, že existují nahoře lidé, kteří denně svádí s těmito netvory nelítostné boje. A také vyprávěl o člověku, který možná ví, jak to všechno zlo nahoře zastavit. František nevěděl zda mluví pravdu, ale věděl jedno, že nechce už žít v podzemí. Ví o tom, že na konci každé zóny, je armáda. Hlídá pomyslné hranice těchto dvou uzavřených světů. Šedé zóny dnes už nehlídal nikdo. Zóny si žili svým vlastním životem, navzdory radiaci, navzdory bestiím.
František měl svůj cíl jasný opustit relativně bezpečné místo dole a vyjít tam nahoru do zakázaných míst. Najít však týpka se jménem Milión nebude nic jednoduchého. Jižák v šedé zóně byl opředen možná daleko horšími historkami, než právě ty, co vyprávěli o čertech.