44. Scénáře našich osudů

Ten večer jsem už Sashu neviděla. Brian se vrátil sám s tím, že Sasha bude v pořádku, ale nemá náladu vracet se na party. Bylo mi do breku. A hlavně jsem měla vztek, že pro něho vlastně nemůžu vůbec nic udělat. A že nejrozumnější bude právě klidit se mu z cesty. Prostě zoufalství na entou.
Keith se opět zachoval džentlmensky. Na nic se nevyptával a respektoval mou zamlklost. Po půlnoci jsem se omluvila a vrátila se společně s Míšou na pokoj. Byla mi úžasnou podporou, ale i na ni toho bylo už ten den příliš. Bez dlouhých řečí jsme obě upadly do neklidného spánku. Ráno jsem věděla jen to, že jsem i ve snech řešila Keitha a Sashu, ale nic konkrétního jsem si nepamatovala. Zůstal ve mně jen pocit zmatku.
Zora s Rikou přišly až někdy k ránu a okamžitě zapadly do postelí. Jejich návrat mě vzbudil a neodbytné myšlenky mi už nedovolily usnout. A tak jsem přemýšlela – o tom, jak mi bylo se Sashou při našem prvním setkání a jak na mě působil. To jsem porovnávala s tehdejšími pocity z Keitha. Potom jsem si přebírala všechny informace, které se ke mně dostaly během našeho odloučení. A nakonec dojmy současné. Ale všechno mě to dovedlo jen k tomu stejnému, k čemu jsem dospěla den předtím – potřebujeme čas. Všichni. Nechat to v sobě rozležet. A zkusit, jak bude fungovat můj vztah s Keithem. Nabyla jsem alespoň jednoho jasného přesvědčení – přijdou zážitky a informace, které nás samy posunou. Někam. Tím správným směrem. K tomu očekávanému rozuzlení.
Někde u postele mi pípla esemeska na mobilu.
“Dobré ráno, co říkáš na snídani ve dvou? Jen ty a já. K.”
Tak jsem hned odepsala: “Dobré ráno, říkám, že je to skvělý nápad!”
Keith mi obratem napsal: “Tak za deset minut u tvých dveří?”
Potvrdila jsem a spěchala se trochu zušlechtit.
Když jsem otevřela dveře, už tam stál.
“Dobré ráno, miláčku,” pozdravil mě s nádherným úsměvem. Jakoby se nic nestalo.
“Dobré ráno. Koukám, že jsi zvolil podobný účes jako já,” zasmála jsem se na něho na přivítanou.
Rozpačitě si prohrábl trochu rozcuchané vlasy. “To je teď přece moderní, ne? Ale spíš než záměr v tom bude fakt, že jsem toho moc nenaspal.”
“Ale vypadáš roztomile rozespale,” usmála jsem se a políbila ho. Hned se kouzelně rozzářil. Pak mě vzal za ruku a beze slov jsme zamířili do restaurace na snídani.

“Víš, nechci, aby to znělo nějak vypočítavě či co, ale... chtěl jsem si s tebou ještě v klidu promluvit, než odjedete...” začal po chvíli rozpačitě a opatrně vzal mou ruku do dlaní. “Je mi jasné, že takový vztah na dálku není vůbec jednoduchý, a proto...”
“...chceš, abychom si stanovili nějaká pravidla,” dodala jsem za něho.
Trochu omluvně se zašklebil: “Zrovna takhle jsem to říct nechtěl. Jen... prostě jsem přemýšlel tak trochu prakticky, jak připravit pro náš vztah co nejlepší podmínky, abychom... byli pořád v pohodě.”
Neubránila jsem se docela překvapené grimase. “Myslíš, že to jde... naplánovat?”
“No...” začal opatrně, “ne tak úplně, ale to ani nechci, věř mi. Nemysli si o mně, prosím, že jsem nějaký poblázněný puntičkář, co musí mít život nalajnovaný do posledního okamžiku, já jen...” Vyčerpaně vydechl. “Prostě jsem o nás dvou celou noc přemýšlel a jsi pro mě příliš důležitá, než abych nechal můj současný poněkud bouřlivý život a k tomu tu velkou vzdálenost mezi námi zničit náš vztah.”
“Keithe, mám pocit, že nějaké přílišné plánování nám může naopak uškodit. Sám jsi mi včera řekl, že jsi přišel na to, že ve vztahu je nejdůležitější určitá svoboda, důvěra,” zapochybovala jsem o jeho slovech.
Znovu vyčerpaně vydechl a smířlivě mě pohladil po tváři. “Možná jsem se příliš snažil vysvětlit ti svůj postoj a vyznělo to jinak, než jsem chtěl. Nechci tě k sobě nějak tvrdě připoutat, to rozhodně ne, jen chci být s tebou co nejvíc... A nechal jsem se trochu moc unést hledáním nějakého způsobu.”
“Keithe, uvolni se trochu a ber to v klidu. Hodlám dodělat školu, pak teprve můžu plánovat něco dalšího. Mám pocit, že nejlepší bude přijmout těch pár měsíců našeho odloučení jako velmi dobrou zkoušku našeho vztahu. Budeme si psát, myslet na sebe... určitým způsobem poneseme jeden druhého v sobě...”
Lehce se pousmál: “Věříš na osudovou lásku a na vnitřní souznění dvou spřízněných duší?”
Taky jsem se pousmála a s jistotou mu odpověděla: “Nevěřím. Jsem o tom přesvědčená.”
Pobaveně zvedl obočí. “Asi mě s tebou čeká hodně zajímavých překvapení.”
“Tak o tom nepochybuj,” ujišťovala jsem ho naoko výhružně. “Se mnou se fakt nudit nebudeš a některý věci budeš zřejmě trochu dýl rozdejchávat. Já sama jsem ze sebe kolikrát v šoku. No, ale co bys čekal od někoho, kdo byl v předchozím životě, lidově řečeno, čarodějkou. Teda vesměs dobrou, podotýkám na vlastní obhajobu.”
Keith jen hlasitě polkl: “No, není nad upřímnost, že ano. Tak hlavně, že vím, do čeho jdu.”
“Tak to určitě nevíme ani jeden,” zasmála jsem se upřímně jeho víceméně hranému zděšení. A pak jsem si najednou uvědomila, co všechno zřejmě v nejbližší budoucnosti zjistíme. Vždyť já mu ještě ani neřekla, co přesně se stalo mezi mnou jako Nicolettou, Kilianem a Alexandrem. A že si jejich charaktery neseme v sobě dál jako Dominika, Sasha a Keith. A stále nevíme, kdo je teď kdo. Jak moc jsme se mohli od té doby vůbec změnit?
Zatím jsem prostě neměla potřebu s ním tyto skutečnosti probírat...