43. Až čas přinese řešení

Zůstala jsem tam sama stát ještě pár dlouhých minut. A měla pocit, že jsme naším rozhovorem vlastně vůbec nic nevyřešili. Naopak. Všechno bylo ještě složitější. Ano, řekli jsme si sice pravdu a snad se našim duším určitým způsobem ulevilo... Ale teď už jsme se jenom nedomnívali, nyní jsme si byli oba jistí, že náš vztah se nedá hned tak vyřešit. Bylo to všechno o čase – jen ten sám nám mohl všechno odhalit a, jak jsem doufala, i vyřešit.
Za mými zády bouchly dveře a ozval se Míšin hlas: “Prosím tě, pojď už zpátky, Keith po tobě začíná vyhlašovat pátrání.”
Pomalu jsem se otočila a smutně se omlouvala: “Je mi to líto, ale vážně to nedokážeme vyřešit jediným rozhovorem.”
Chlácholivě mě vzala kolem ramen a vedla zpátky. “Tím se netrap, však ono to nějak dopadne. Musíme si zachovat nadhled. Hlavně se nesmíš cítit nějak provinile vůči mně, ségra, jasný? Já do Sashy zamilovaná nejsem, takže to ber v tomhle směru v klidu. Mě můžeš vynechat, jestli ti to aspoň trochu usnadní tvou těžkou situaci.”
Míša mě znala až moc dobře.
“Díky, Míšo, vím, že víš, jak důležitá jsou pro mě tahle tvoje slova. Děkuju ti za to, že jsi tak úžasná nejen sestra, ale i kámoška.”
“Škoda, že jsme v tom minulým životě tak brzo umřely. Mohly jsme mít fakt nádhernej vztah mamky a dcery. No, ale jako ségry si vedeme taky dost dobře, takže v podstatě není čeho litovat,” zavtipkovala svým známým způsobem.
“Jasně, hlavně zůstat ´cool´ v každé situaci. Všechno se časem vyřeší, jen si v sobě uchovat mír a lásku, nikoho a nic neodsoudit,” filozofovala jsem si spíš tak sama pro sebe. “Ani sami sebe.”
“Proboha, kde jsi byla tak dlouho?” objevil se před námi náhle Keith a s neskrývanou úlevou mě pevně objal. Najednou jsem naprosto jasně cítila, jak jsem pro něho strašně důležitá, jak se o mě bál a... jak moc mě miluje.
“Promiň, nechtěla jsem tě takhle... Prostě jsem si potřebovala s někým promluvit a...” snažila jsem se mu to všechno opatrně vysvětlit.
“Já vím, jde o Sashu,” přerušil mě. “Poslal jsem za ním Briana. Toho snad nepošle do háje.”
Tázavě jsem se na něho podívala.
“Jo, vím, co se děje. A neboj se, hodlám respektovat jakékoli tvoje rozhodnutí. Nejsi a nikdy nebudeš žádný můj majetek. Už dávno jsem moc dobře pochopil, že žárlivost je největší zabiják každého vztahu,” vysvětloval mi už s klidem a pevným přesvědčením.
Cítila jsem v sobě trochu zmatek. Jakobych od něho čekala úplně jinou reakci.
“Dobře, jsem ráda, že to vím,” špitla jsem. Pak jsem se mu láskyplně zahleděla do očí a pevným hlasem ho ujistila: “Chci, abys věděl, že můj rozhovor se Sashou nic nezměnil na tom, co k tobě cítím.” Něžně jsem ho objala, zavřela oči a zašeptala mu do ucha: “Miluju tě! Prosím, nepochybuj o tom.”
“Taky tě miluju,” vydechl šťastně a ještě víc se ke mně přitiskl.
V tu chvíli jsem opět pocítila naše nádherné souznění.