39. A stále ty vztahy...

Po tomto opatrném sbližování jsme se dali do řeči s ostatními. Kluci nám vyprávěli pár svých zajímavých zážitků, které se vztahovaly k jejich písním a především k Rice a ke mně. A Brian s dětskou radostí přidal i pár názorných ukázek těch nejzajímavějších momentů. Jako kdo se jak tvářil a jak jim v jistých chvílích zůstával rozum stát.
“Hele, a co to bylo v tom letadle? Četly jste o tom, holky?” ozval se najednou Keith. “Prý tě, Niko, Brian viděl během té děsivé turbulence přímo v našem letadle. Bohužel, byl jediný. Přiznám se, že jsem ho měl tenkrát za blázna. I když vzhledem k situaci to bylo docela pochopitelné a tedy omluvitelné.”
Brian na něho vrhl poněkud vražedný pohled.
Trochu omluvně jsem se zašklebila a dala se opatrně do vysvětlování: “Já tam opravdu tak nějak nejspíš byla...”
Kluci na mě vrhli zděšené pohledy. Tedy až na Briana. Jeho pohled říkal: “No, tak teď budete za blázny vy, hoši!”
“Jak to myslíš, proboha?” optal se za všechny nevěřícně Keith.
“No, já měla té noci sen, že jsem s vámi v tom letadle... A končilo to právě tak, že mě Brian v té vaší nejkritičtější chvíli uviděl a já mu řekla, že všechno bude v pořádku, teď i potom... Prostě šílený. Ale přesně tak jsme si o tom pár dní poté přečetly v jednom časáku. Sedělo i datum,” pokračovala jsem v obhajování Brianovy verze.
“Počkat, počkat, chceš říct, že jsi nás viděla v tom letadle ještě předtím, než se stalo tamto...?” upřesňoval to Colin.
Tiše jsem kývla.
“Takže bys měla vědět, co jsme chvíli předtím dělali, o čem jsme se bavili...” nadhodil stále skepticky Keith a pobaveně se usmíval. Bylo mi jasné proč.
“Přesně tak, byli jste fakt vtipní,” usmála jsem se stejně jako on. “Pěkně jste si dobírali Sashu.”
Kluci na mě naprosto upřímně civěli s otevřenou pusou.
“No páni, to je teda síla, co! A víš, o co přesně šlo?” užíval si to své vítězství Brian.
“Jo, řešili jste ohromně zajímavou věc – švédské holky a spodní prádlo. Víc to už snad rozebírat nemusím,” ukončila jsem to jejich zvědavé vyptávání. “Brian není blázen, jsme na sebe prostě tak silně vnitřně napojení. Je to pozůstatek z našeho společného minulého života, kdy jsme byli dvojčata. Ono se těch zvláštních zážitků událo víc, ale Brian se vám nejspíš nesvěřil. Ani se mu nedivím, když vás tak vzalo už to, že viděl můj přelud v letadle a dělali jste si z něho kvůli tomu akorát srandu.”
“Jó, to my víme o každém Ničině mysteriózním zážitku, poněvadž si z ní žádnou bžundu neděláme a důvěřujeme jí,” podotkla vyčítavě Míša. “A nejspíš i díky tomu jsme byly mnoha tajemností očitými svědky.”
“Možná máme i my ostatní pár docela šokujících prožitků, jen jsme si to nechtěli zrovna dvakrát moc přiznat... a už vůbec ne ostatním,” lezlo najednou z Keitha.
“Nechceš být trochu konkrétnější?” rýpl si do něho Brian. Očividně tušil, kam Keith míří.
Keith se trochu neochotně zašklebil, a pak šel s pravdou ven: “No, já měl občas zvláštní sny... až příliš živý...” Poslední větu sotva slyšitelně zamumlal: “...a občas jsem u toho ani nespal...”
V tu chvíli Sasha vyprskl smíchy.
Keith se na něho vyděšeně podíval.
“Promiň,” omlouval se Sasha, “mně to přišlo děsně vtipný. Nesedí to k tvý nátuře, teda aspoň né k tý, kterou všem kolem ukazuješ. Ale na druhou stranu, abych byl upřímný, měl bys vědět, že nejspíš nejen já bych velice ocenil, kdyby ses choval alespoň před námi přirozeně. Na nic si nehrál. My tě neodsoudíme za to, jaký jsi. Tedy pokud to nějakým způsobem nedělá problémy tobě osobně...”
Vau! Tak z toho jsem byla vážně paf. Sasha mluvil tak zvláštně přímo ze svého nitra... A přesně tak jsem to cítila taky já. Keith se obával chovat přirozeně. Pořád se jaksi kontroloval, působil dost strnule. Prostě jsem měla pocit, že by mohl snad sám sebe odsuzovat za to, že by se choval... citlivě? Bláznivě? Nebo jenom bezprostředně? Prostě že by se nechoval za každou cenu tak, jak se od něj ´očekává´. A přesně na to podle mě Sasha narážel.
Keith chvíli na Sashu mlčky hleděl, ale v jeho pohledu nebyla žádná zlost nebo nenávist. Vlastně spíš smíření.
“Jo, máš pravdu, dělá mi problémy chovat se přirozeně... Posledních pár měsíců cítím, jak mě něco stále nutí víc se otevřít, nebát se toho...” Na pár vteřin zmlkl a láskyplně se na mě podíval. “Nejspíš přišel čas jakési mé transformace. Tak tedy... všechny mé zvláštní zážitky se týkají písniček, co jsem psal a především... Niky.”
Brian se při jeho slovech poťouchle pousmál: “Já tušil, že v tom má prsty ta moje ex-ségra.”
Keith mě vzal za ruku a zasněně pokračoval: “Byla jsi se mnou... vlastně skoro pořád. Ani nevím, kdy to přesně začalo... Stále ses mi vybavovala v mysli a s tebou ta úžasná inspirace... Slova a melodie s tebou ke mně přicházely tak přirozeně, bez jakékoli mé vědomé snahy... Cítil jsem, jak mě všechno to kouzelné tvoření otevírá, očišťuje, mění k lepšímu... Až jsem se toho kolikrát zděsil, když jsem o tom začal přemýšlet. A jak jsem nikdy na nějakou magii nevěřil, v těchhle chvílích jsem začínal pochybovat... O tom, že skutečné je jen to, co vidím, slyším, můžu na to sáhnout... Bylo to tak křehké, jemné, a přitom tak jasné a skutečné... Tuhle svou rozervanost jsem nakonec vyjádřil v písničce Nejmocnější bohyně. A když jsem ji dopsal, ten její závěr mi odhalil tu ohromující, ale nádhernou skutečnost – já tomu všemu věřím, už nedokážu pochybovat. A nebojím se toho, co cítím... toho, že jsem se zamiloval.”
V místnosti zavládlo ticho. Všichni jsme byli jako v transu. Keithova slova nás zasáhla všechny tak hluboce... Každý z nás si uvědomoval, jak souzní s Keithovým vyznáním a jak je mu to blízké... Všichni jsme prožívali cosi podobného. Jakési kouzelné okamžiky ve svým životech, které nás navíc nějakým způsobem všechny spojovaly. A já měla najednou silný pocit, že jim mám říct kousek pravdy, kterou znám...
“Ráda bych vám všem něco řekla... právě teď, protože je ta pravá chvíle. Všichni cítíme, že se v nás něco děje, něco podobného tomu, o čem teď Keith mluvil. Snad právě díky tomu vám to nebude připadat tak neskutečné, nemožné... My všichni se známe mnohem déle, než si v tomhle životě připouštíme. Ano, znali jsme se už před mnoha lety v našich minulých životech. A naše vztahy teď prostě jen víceméně hladce navazují na ty vztahy, které mezi námi byly tenkrát...”
Kluci na mě koukali trochu překvapeně, ale bylo mi jasné, že je to nešokovalo tak, jak by se mohlo čekat. Cítili, že říkám pravdu.
“Ano, to hodně vysvětluje,” kývl spíš jen tak sám pro sebe Sasha.
Colin nadšeně dodal: “Jo, to vysvětluje, proč jsem měl ze Zorky pocit, že ji prostě už dávno znám! Už nemusím vařit mozek přemýšlením o tom, kde jsem ji jen mohl někdy dřív vidět nebo koho mi tak strašně připomíná!”
“A tak aby toho nebylo ještě málo a když jsme v těch šíleně znějících odhaleních, tak já a Zora jsme byly v minulém životě dvojčata a dcery zde přítomné Niky, která je nyní mou sestrou! Pokud vás z toho začne drnčet hlava, tak vás naprosto jasně chápu, protože já to ještě pořád rozdejchávám,” rozhrábla to Míša vesele.
Keith zalapal po dechu, Colin dostal trochu nezdravý zelenavý nádech v obličeji, Sasha se znovu upřímně rozesmál a Brian se culil jak sluníčko na hnojníku.
“Ty máš ale super smysl pro drama!” vypadlo ze Sashy poté, co se konečně přestal smát. “Jen aby po tom tvým odhalení nepřišla nějaká tragédie! Pár z nás nevypadá příliš zdravě. Navrhuji, abyste s dalšími šokujícími odhaleními zase chvíli vyčkaly a nechaly některé zde přítomné tyto nové informace dostatečně zpracovat.”
“A to zase u mě vítězí zvědavost nad obavou o mé nervy,” ozval se pohotově Keith. “Víte, jaké byly i ty ostatní vztahy mezi námi?”
“Ty, Colin a Sasha jste byli bratři. Colin se ujal malinké Zory, když přišla o rodiče a sestru, tedy mě. Ostatní je trochu složitější a ještě nevíme, kdo byl kdo,” vypálila to na ně Míša.
“Ty se s tím fakt nepářeš,” vydechl Keith zdrceně. “To mi hlava nebere...”
Na Sashovi bylo vidět, jak usilovně přemýšlí. “To znamená, že Nika, její manžel a Míša nějak tragicky zemřeli?”
“Ehm, ne manžel Niky, ale... milenec byl náš táta,” zaculila se Míša.
“Ti dík, teď jsi mi fakt zkazila pověst,” prohlásila jsem ironicky. “Když už sděluješ takovýhle informace, tak říkej celou pravdu.”
“A proč ji teda neřekneš ty?” rýpl si do mě Sasha.
Zdálo se mi to, nebo se v jeho očích blýskla jiskřička žárlivosti...?
“Celá pravda je taková, že jsem si vzala jednoho z vás, protože mě donutil, a přitom jsem milovala toho druhého, jeho bratra,” vyhrkla jsem hrdě tu skutečnost.
Sasha zesinal a tiše procedil skrze zuby otázku: “Byl jsem tvůj manžel nebo milenec?”
Sklopila jsem oči a tiše odpověděla: “Já to fakt nevím. A nejsem si jistá, jestli to vůbec chci vědět.”
Keith mě vzal chlácholivě kolem ramen a prohlásil: “Co záleží na minulosti? Důležité je, co uděláme s tím, co je teď.”
“A... jak do toho vlastně zapadá náš dokonalý pár – Brian a Rika?” obrátil to schválně trochu jiným směrem Colin.
“O tom vám ráda poreferuju,” ozvala se Rika.
“Páni, tak na to se těším. Mám totiž v našem příběhu menší mezery,” chytil se toho Brian.
“Tak tedy Brian a Nika byli sourozenci-dvojčata, jmenovali se Ryan a Nicoletta. Nika měla po své mámě věštecké schopnosti a taky cítila, když se jejímu dvojčeti dělo něco špatného. Ryan-Brian odešel bojovat ve druhé světové válce a Nika, aby zůstala poblíž, se stala zdravotní sestrou v armádě. Briana zajali Němci a tam poznal mě jako německou zdravotní sestru. Chystali se ho popravit, ale jelikož jsme se do sebe zamilovali, pomohla jsem mu utéct. Přestože jsem věděla, že nám to dá jen pár dní spolu navíc. Brian byl smrtelně zraněný. Mě pak našli a popravili za zradu. Takže happyend se pro nás konal až po smrti. V tomhle životě by to však mohlo vyjít o něco dřív...”
“To je ale úžasná lovestory,” povzdechl si Colin. “Tak snad to v těchto našich současných životech bude mít happyend pro nás všechny.”
“Tak o tom nepochybuju,” chytil se toho Keith a přitiskl si mě blíž k sobě.
“A co ty, Sasho? Ty jsi neměl žádný záhadný zážitek ve spojitosti s Nikou?” optal se nečekaně Brian.
Sasha se jakoby zamyslel. Pak nasadil zvláštní neutrální výraz a poté až příliš tvrdě pronesl: “Ne.”
Lhal. Prostě musel.