37. Před tím Velkým třeskem...

Hladký sled následných událostí nás zásadně utvrdil v tom, že tohle naše setkání je prostě nevyhnutelné.
Jedna velmi milá dívka z řad pořadatelů nás dostala na starosti a staly se z nás přítelkyně, ačkoli prozatím jen skrze telefonní spojení. Jak s oblibou říkám: Určité věci a události prostě nevymyslíš – ty se musí stát. A člověk pak nevěří vlastním očím, uším, prostě žádnému ze svých smyslů. Jedině až tak tomu šestému.
A onen den D neodbytně nadešel. Měly jsme vyrazit v pátek ráno. Jako bonus k tomu všemu jsme ještě dostaly od rodičů omluvenky na tento školní den. Nic nám nemělo stát v cestě. Bylo to až hrozivě fatální.
Nasedly jsme do vlaku směr Praha.
„Holky, jestli toho na vás ještě není příliš, tak dostáváme navíc jeden den k dobru,“ ozvala se po chvíli napjatého ticha Zora.
„Jak to myslíš?“ optala jsem se podezíravě.
„No, mám u Prahy tetu a ta by byla móc ráda, kdybychom ji poctily svou návštěvou a ještě ze soboty na neděli u ní přespaly,“ oznámila nám jen tak jakoby mimochodem.
„Fajn, že takovýhle ohromující novinky přichází pěkně postupně, páč jinak bychom se z toho mohly i přes náš nízký věk docela klidně skácet s infarktem,“ zhodnotila to Míša s bláznivým zachechtáním.
„Já bych to tipla i na psychiatrickou léčebnu, jak nás tak pozoruju,“ přisadila si Rika.
„Tady to asi rozchodit nepůjde, tedy budu zhluboka dýchat a možná i počítat do milionu,“ uchechtla jsem se taky.
„Ale děvčata, život nám přináší jen takové události, které jsme schopny zvládnout, jak známo... “ uklidňovala nás Zora. „A furt jsou lepší ty dobrý zprávy, než nějaký ´jobovky´.“
„Já ti to jen odkejvu,“ zapitvořila se na ni Míša a my s Rikou jsme se bez komentáře přidaly ke kývání hlavami. No prostě chovanci psychiatrické léčebny na výletě. Hádám tak střední patro.

A byly jsme na místě. Poté, co si nás ona milá slečna Kryštofová, a následně pro přátele jednoduše Soňa, vyzvedla na nádraží, jsme se ocitly před hotelem. Nevím, jak holky, ale já napětím sotva stála na nohou. Jako když se vám najednou zastaví čas ve chvíli, kdy si uvědomíte, že se ve vašem životě děje něco opravdu zlomového.
„Uvidíme se s nimi ještě před koncertem?“ vypadlo ze mě bezmyšlenkovitě, až jsem se zalekla svého hlasu.
„Jojo, kluci si s vámi vyžádali setkání předem, ačkoli jsme to původně neplánovali. Ale hodně jim na tom záleželo. Nejspíš by nechtěli, abych vám to řekla, ale jsou z toho vašeho setkání pěkně nervózní a moc jim na něm záleží. Nechápu, ale třeba mi to během vašeho pobytu tady trochu osvětlíte,“ zaculila se Soňa spiklenecky.
„Už jsme se setkali. Dřív, než se dali na hudební dráhu. A tenkrát při našem loučení jsme zadoufali, že se znovu setkáme. Takže asi tak nějak,“ pronesla jsem opět jaksi mimochodem.
„Zní to jako příběh z filmovýho plátna,“ podivila se Soňa. „No, holt občas nastávají situace, kdy se rozum stává bezmocným. Chtěli jste se setkat a měli jste se setkat.“
„Vypadá to, že jsi svým způsobem ujetá jako my,“ zahihňala jsem se potutelně. „Bez urážky...“
„V pohodě. Budeme si nejspíš opravdu rozumět,“ vzala to Soňa s nadhledem. „Tak do toho.“
Vešly jsme do hotelu a následovaly Soňu k našim pokojům. Cestou jsem se nemohla ubránit nervóznímu rozhlížení kolem.
Třeba se náhodou potkáme už někde na chodbě...
Ale nejspíš bych nedokázala říct ani ahoj, natož v angličtině, tak jsem měla hrdlo stažené vzrušeným očekáváním.
„Tak se trochu zabydlete a rozdejchejte, za hodinu si vás vyzvednu. Kdyby něco, číslo mého mobilu máte. Zatím pa,“ uvedla nás Soňa do pokojů, a pak spěšně odešla.
Hodily jsme batohy na zem a sešly se všechny v jedné místnosti.
„Taky jsem tak zelená jako vy?“ proťala Míša ticho zvláštní otázkou.
„No, člověka zářícího zdravím a štěstím si rozhodně představuju jinak,“ odpověděla jí popravdě Zora.
„Zkusme definovat náš problém,“ navrhla jsem rozebrat to z psychologického hlediska. „Z čeho jsme tak vytřepaný? My s Rikou je známe, jsou to obyčejní, fajn kluci, akorát jsou teď hodně známí. Ale to z nich nedělá něco víc než lidské bytosti stejné jako jsme my. Rozumíte, co tím chci říct? Buďme dál každá sama sebou a dovolme to i jim. To je fér pro všechny. Zůstaňme ´ve svém středu´a všechno bude v pohodě. Všechno se vyvine tak, jak má.“
„Jo, vlastně právě tohle jaksi rozklepává moje ego, když se tak nad tím zamyslím... Ale nejsou nic víc ani míň než my,“ přitakávala Míša.
„Fajn, ještě jedna otázka pro psychologa,“ ozvala se Zora. „Jak se mám hodit do klidu, když se právě teď nejspíš setkám se svou ´osudovou láskou´?“
„V podstatě je odpověď dost podobná,“ vložila se do toho Rika. „Být k sobě navzájem upřímní, do ničeho sebe ani toho druhého netlačit, nechat to všechno plynout tak, jak má. A nebát se toho.“
„Tak jest,“ kývla jsem souhlasně, ale pak zaujalo mou pozornost něco jiného. Místo uklidnění jsem najednou pocítila silnou nervozitu a vzrušující očekávání. V momentě jsem si uvědomila, že to nejsou mé pocity. To už jsem se ale jakoby automaticky otočila ke dveřím a vybídla Riku: „Riky, měla bys jít otevřít!“
Holky na mě vrhly pohledy plné otazníků. Jako odpověď se však ozvalo zaklepání.
Rika se zvedla a nerozhodně zamířila ke dveřím.
Za dveřmi stál Brian.
Překvapení, radost, euforie, povznášející pocit lásky, vášeň... Obrovská změť pocitů těch dvou se řítila prostorem jako obrovská vlna tsunami.
Padli si do náručí a dlouhé minuty setrvali jako jedno tělo, jedna duše. Čas i prostor kolem nich jakoby na chvíli přestal existovat...
Nebylo třeba nechat zaznít jediné slovo – jejich srdce souzněla v láskyplné symfonii.
Nikdo nedokázal a v nejmenším netoužil přerušovat tento posvátný okamžik...
„Přesně, jak kluci předpokládali,“ ozval se najednou za Brianovými zády ženský hlas. Zaznělo to jako ostrý výstřel uprostřed chrámového ticha.
Soňa.
„Omlouvám se, trpělivost není má silná stránka,“ pronesl s úsměvem Brian a nikdo z nás se prostě nedokázal ubránit smíchu. S takovou lehkostí. Tytam byly všechny naše stresy a napětí. „Pro holky teď aspoň bude to naše setkání mnohem uvolněnější, neformálnější,“ dodal ještě.
„Takže to setkání nebude podle plánu, nýbrž se uskuteční o něco dřív, jak to tak vidím,“ ujasňovala si to Soňa.
„Pokud to pro Vás nebude znamenat komplikace...“ pokrčil rameny Brian a sladce se na ni usmál.
„Myslím, že nebude,“ oplatila mu úsměv, a pak se obrátila na nás: „A jak to vypadá s váma, holky? Jdete takhle nebo se chcete ještě trochu zkulturnit?“
„He, radši nám dejte aspoň těch pět minut,“ zažádala za nás všechny Zora a letěla jako první do koupelny.
„Můžu počkat tady nebo mám vycouvat na chodbu?“ zažertoval Brian.
„Tady je tvoje strategické místo. A Soňa ti nejspíš bude zatím dělat milou společnost,“ objasnila mu to Rika vesele a taky zmizela v jednom z vedlejších pokojů.
Naše úprava byla velice rychlá, ačkoli o jejím úspěsném výsledku se dalo docela dobře pochybovat. Trochu jsme se navzájem poopravily, a pak už bylo opravdu všechno oukej a my mohly vyrazit.
„Některé z vás vypadají, jako kdyby se měly vydat na svou poslední cestu, ale stačí nasadit optimističtější ksichtík a bude to dokonalé,“ popíchl nás Brian a my se pokusily splnit jeho návrh. No, snad se nám to víceméně povedlo. Alespoň teda na chvíli.
Životní mezníky holt provází jistá dávka nervozity. Časem jsme si odpustily.