Být jako tygr připravený ke skoku

I.
Důležité je nedat se mýlit slovy. Nenechat se chytit do představ, které tato slova tvoří. Protože řeknu-li, že nic je smyslem života, někdo bude znechucen, jiný vyděšen, někdo se začne přít. Někdo se třeba tiše pousměje a pochopí. Protože mé tělo a mysl v letu zkamenělo, když uslyšel jsem o tygru, který nikdy neskočí.

Stejné slovo může nabývat obrovského množství významů a tyto významy nejsou vždy pro všechny stejná. Slova jsou zbraní, kterou nosíme každý den u sebe a nepotřebujeme na ní zbrojní pas. Naše řeč, naše slova můžou zraňovat i pomáhat, propůjčovat moc, manipulovat a spoustu dalších věcí. Slova jsou milá a mazlivá jako kočička, nebo nebezpečná jako tygr.

V průměru prý denně proneseme asi 16 tisíc slov. A někdy hovoříme, aniž bychom cokoliv významného řekli. Vyprávíme o naších prožitcích, skládáme poklony, klademe otázky a přesto kolikrát neřekneme vůbec nic. I tohle slovní nic, je často součástí našeho života.

Věci kolem nás jsou vytvářeny, ale nikdo nezná jejich původ. Rodí se, ale nikdo neví z čeho. Lidé od začátku až do konce svých životů odhadují tuto míru poznání, která není známá. Nevědí, jakým způsobem využít toho neznámého, aby dosáhly poznání. Přitom stačí být jako tygr připravený ke skoku. Vyprázdnit si hlavu, na nic nemyslet a zůstat bdělí, připravený k akci.

Kolem nás existuje tolik věcí a tolik možností a tolik událostí se děje, že kolikrát ani nemusíme hledat na google, ale stačí se zastavit, zkamenět, a bdělí vnímat svět kolem sebe. A že se toho děje sakra hodně.

II.
Konvenční vztah mezi poznávajícím a poznaným často připomíná vztah mezi kontrolorem a kontrolovaným, nebo mezi pánem a služebníkem. Tygr musí zkamenět, aby byl připravený ke skoku, ale přesto nesmí zapomenou kriticky myslet, jinak se stane automatem. Sotva jsem byl naučen myslet a vést ustavičný dialog sám se sebou, objevilo se mé já a sním i problémy. Všichni starší popisovali, co je to svět, co si myslet o tom či onom, jak se chovat, jak jednat v různých situacích. Říkali mi, co je dobré a co špatné, co krátké a co dlouhé, co krásné a co ošklivé.

Dospělí to dělali s takovou jistotou a dovedností, že jsem zpočátku neměl žádné pochyby, že i já jednou budu takový, jací mi připadali oni (dospělí) - jako páni světa. Chyba lávky. Kdo z nás skutečně rozumí světu? Ten ať klidně hodí kamenem. Jenomže nikdo, kdo je v téhle věci k sobě upřímný, kamenem nikdy nehodí.

Velmi směšná mi připadala slova učitelů, kteří nám ve škole opakovali, že se připravujeme na život. Přitom nevěděli o životě a smrti o nic víc, než jejich žáci. Protože, kdo z nás skutečně rozumí světu? Ten ať klidně hodí kamenem. Jenomže nikdo, kdo je v téhle věci k sobě upřímný, kamenem nikdy nehodí.

III.
Kdybych však mohl volit, dal bych přednost tiché moudrosti před upovídanou hloupostí. K čemu je člověku za jediný den pronést 16 tisíc slov, pokud tato slova nic neříkají nebo jsou dokonce hloupá? Smutné přitom je, že hlupáci jsou tak sebejistí, zatímco moudří jsou vždy plní pochybností. Protože, kdo z nás skutečně rozumí světu? Ten ať klidně hodí kamenem. Jenomže nikdo, kdo je v téhle věci k sobě upřímný, kamenem nikdy nehodí.

Hlupáci se prozradí sami, stačí být jako tygr připravený ke skoku a vnímat co kdo řekne. Hlupák se nejlépe utají tím, že mudře mlčí. Ovšem ten, který tohle ví a praktikuje, není vlastně vlastně úplně hloupý. Protože hlupák, který ví že je hloupí, není úplně hlupák.

Která slova jsou však pravdivá? Dokážeme je vůbec poznat? I když nám lidé předloží důkazy, stejně nás to nepřesvědčí. Někteří lidé cítí déšť. Ostatní jen zmoknou. I když prší, někdo se před deštěm schová a jiný ne. Proč také, vždyť déšť neublíží a tak zmoknou a někteří i prochladnou. Vlastnictví pravdy není strašné, ale nudné. Pravda je svatý grál, jako obyčejný pohár tesaře. Jenomže lidé si jej představují jako pohár z čistého zlata, který se leskne a odráží světlo. Jenomže lež se vždy leskne a září tak neobyčejně, zatímco pravda zůstává tak nudná a obyčejná. Pravda a lež jsou jako jednovaječná dvojčata. Často bývá problém rozeznat jednu od druhé.

IV.
Objevování slov je jedním z největších životních dobrodružství. Když někomu řeknete, „dávám vám své slovo,“ myslíme tím, že se zavazujeme slibem. Vidíme jej jako absolutní, neodvolatelný slib nějakého budoucího skutku. Slova mají velkou sílu. Jen si představte tu sílu, kterou máte na dosah, když každé slovo obsahuje příslib skutku a prohlášení pravdy nebo údajné pravdy.

Slib, který nám slibuje to co chceme slyšet má nad námi často velkou moc, čehož mocní využívají.

Je s podivem jakou sílu slova mají, jak slova probouzí emoce. Je překvapivé, jak často je slovo nenávist s takovou energií používáno. Když jej vyslovíte, možná si vzpomenete na někoho koho nemáte rádi. Někteří z tohoto slova dokonce znervózní. A proto se někteří z nás, některá slova snažíme nepoužívat. Raději zvolíme slovo láska nebo soucit.

Láska je slovem, které vytváří nejvíce krásy a harmonie. Jen si přestavte, jak vás může ovlivnit, když toto slovo věnujete sami sobě a když toto slovo věnujete také druhým.

Spustí-li se déšť nebo padá-li sníh z nebe, nevrací se zpátky, nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou, takže vydává užitek tomu, kdo rozsívá a chléb dává tomu, kdo jí. Moudrá slova jsou jako tento déšť. Někteří lidé cítí déšť. Ostatní jen zmoknou. Někdo má z moudrých slov užitek, ale hlupákům jsou jen ku škodě.

V.
Náš lidský jazyk a slova připomínají elektrický proud procházející naším životem a tento proud může působit negativně nebo pozitivně. Na druhou stranu existuje mnoho slov, u kterých by se mohlo zdát, že nemají žádný emoční náboj, ale ve skutečnosti jsou velmi polarizovaná a chovají se jako polovodič. Můžeme je přidat k tomu či onomu slovu a vznikne kladný nebo záporný kontext.