O tom kdo jak píše

Psát bez myšlenky, nebo myslet, ale nepsat? Každý by chtěl být spisovatelem, tvořit světy, vyprávět příběhy, dát všemu dobrý konec, nebo potopit ty co nesnáší. A co teprve, když píšete básně. Když se vám slova přetváří v něco víc a vyzařuje z nich láska, strach, bolest, nebo radost, nebo jakýkoliv váš pocit, dostatečně silný, aby se dal zpodobnit. Každá báseň je jiná, každá je osobitá, nezáleží na stylu, na myšlence, nápadu. Může být o někom, pro někoho, anebo klidně i pro všechny. Ale stejně tak je to i s kritikou. Ta kritika, ať už ji mám připodobnit k jemným okvětním plátkům růží, co chválí, nebo naopak k hnusných žíravých slinám znechucení, tak pořád je to jen váš názor. A my ho musíme respektovat (koneckonců píšeme doprovolně na internet, tak s tím musíme počítat) stejně jako vy by jste měli respektovat naše dílo. A je jedno, kolik jsme mu věnovali času, myšlenek, nebo jak vypilovanou stavbu má. Nám se líbí, vám nemusí. Váš problém, nikoliv náš. každopadně, abych se už dostal k hlavní myšlence, kterou jsem chtěl sdělit, nemusíte psát hned naštvané, arogantní komentáře. Nemusíte hned přát autorovi to nejhorší, jenom proto že lidstvo ke kterému patříme, nevykreslil v nejlepším světle. Ono to ani dost dobře nejde. Ale takový může být někdy i sám autor. Závěrem, tohle co teď dopisuju, měl být původně komentář k dílu jedné mé dobré kamarádky, jako reakce na komentáře některým lidí, u nichž jsem se docela pozastavil. Pak jsem si ale řekl, že není na škodu, když si to přečte víc lidí, než jen ta hrstka. Alespoň mi taky můžete věnovat nějaký ten kometář na stupnici od N(jako nenávist) po Z(jako zalíbení).