Haló, jsem na drátě!

I.

Tum tum. Du da dum dum... tum tum. Hraje vytáčení hovoru s prvním dnešním adeptem. Davídek je na svůj věk velmi chytrý kluk. Dokud jsme ještě chodili do školy jako normální lidi, rád se mnou o přestávkách polemizoval o tom, který lidský orgán je pro člověka důležitější, jestli srdce, nebo mozek, nebo se ptal, jestli vím, že kvadrilion je milion trilionů. Poprvé mě to zaujalo, ale když se mě na tyto otázky ptal desetkrát do měsíce, ztratilo to půvab.
Puňk. Hovor típnut. Vytáčím znovu. Tum tum, du dum... Hovor přijat. Vidím tmu, slyším šum a Davídka.
,,Do prkýnka, jak se to dělá? Haló? Paní učitelko? Slyšíte mě?"
,,Ahoj Davídku, slyším tě, neboj. Akorát tě zatím nevidím."
Náhle se na obrazovce objeví výjev hrnku s britskou vlajkou, evidentně se kutálející po zemi.
,,Paní učitelko, víte, já jsem pod postelí. Ale tady to asi nepůjde, tak počkejte, jdu na postel."
Zaplaším údiv. Následně začnu rotovat po celém pokoji. Tu vidím deku, tu nějaké poličky, tu znovu hrnek s britskou vlajkou a nakonec ucho Davídka. Následně to v reproduktorech šíleně zarachotí a obrazovka mi zbělá.
,,Paní učitelko, vidíte mě?"
,,Vidím lustr, ale to snad ani nevadí. Hlavně, že tě slyším."
,,Aha, tak počkejte. Já si vás dám jinam," hlásí Davídek a otočí mě k nějaké prosklené vitríně.
,,Co se budeme dneska učit, paní učitelko?" ptá se zvědavě.
Já, poněkud zmatená, mám chuť říct, že sama nevím, neboť toho už ve svých devíti letech ví pravděpodobně mnohem víc, než já.
,, Vezmi si Početník a otevři si ho na straně devatenáct."
Slyším listování a jakési tiché broukání. Následně začne Davídkovo monotónní předčítání příkladů a zcela správných výsledků. Začínají mě napadat myšlenky, že tato hodina se koná čistě pro to, "aby se neřeklo" a mám chuť upadnout do příjemné letargie.
,,Babiiiiiiiiiiii, v posteli je marmeláda!" zaječí Davídek zničehonic, až mi zavibrují ušní bubínky. Z dálky slyším rozzuřenou babičku.
,,No to si děláš srandu! To je z těch tvejch nohou! Paní učitelko, omlouvám se, víte, mě ptáčci na zahradě rozhrabali truhlíky, všude je hlína, tak to uklízím... A on má zase nohu v marmeládě! No ty jsi kanálie, počkej, já to utřu alespoň hadříkem, no to není možný todlencto.... Nešlapej do toho!"
Vzhledem k tomu, že mám už hezkou chvíli výhled na foch jakéhosi gauče, předpokládám, že nikdo nevidí, jak se směju. Situace se záhy uklidní a my počítáme slovní úlohy a navazujeme čtením z čítanky a psaním.
Vše jde jako po másle.
,,Tak a teď, mi Davídku, prosím jen tak na kameru ukaž, jak jsi to napsal. Ne, dej ten mobil trochu dál a výš, takhle nic nevidím."
Davídek mě zcela pohoršeně opraví, že to je přece tablet, ne telefon!
Následně začnu znovu rotovat celou místností a loučím se.
"Naschledanou paní učitelko, rád jsem vás viděl!"
"Já tebe taky," odpovídám, ačkoli jsem za těch čtyřicet pět minut viděla všechno, jen ne jeho. Následně padám na zem a znovu vidím opuštěný kutálející se hrnek a v pozadí slyším babičku, jak na svého vnuka volá: ,,Už to sakra vypni!"

-

II.

Nam je z Vietnamu. Neumí téměř česky. Jeho rodiče mluví česky ještě méně, než Nam. Spojit se s nimi lze pouze zrnitým telefonátem.
,,Dobrý den, volám kvůli čtení s Namem, můžeme jít na to?"
"Aaaaano," odpoví líbezně tatínek. Následně slyším ve sluchátku dětský hlásek.
"Pani učitelko?"
"Ahoj Name, jak se máš?"
"Dobuý".
Delší proslov jsem nečekala, tak ihned diktuji stránku slabikáře. Tatínek listuje.
,,Kolik? Dvaset jédna?"
"Ano, prosím. Budeme číst tu tabulku se slovy."
"Aha, aha."
Nam začne číst.
"Sibule, sysel, sama, sype..."
Ukazuji si prstem řádek po řádku a poslouchám a opravuji Namův přednes. Po chvíli ovšem ani Nam, ani já, nevíme, co vlastně čteme, neboť každý máme prst na úplně jiném řádku.
Namův tatínek pochopí, že se něco děje a spěchá na pomoc. Následně slyším zcela ukázkovou hádku otce se synem ve vietnamštině. Tatínek vyhrává, neboť Nam po chvíli ustupuje a odpovídá: ,,Ok, ok, ok!"
Tatínek se začíná aktivně zapojovat do výuky na drátě. Napovídá synovi špatně.
Trpělivě vysvětluji, že otec není otek, líc není lík, copy nejsou kopy...
"Ó, KOPY!" vykřikne nadšeně Nam.
Následně čte už jenom tatínek a Nam si začíná zpívat. Zřetelně slyším, co u nich doma dávají v televizi. Už jen od poslechu to zní animovaně. Namova maminka v dálce prodává tortily.
Čtení pokračuje a já uvažuji, že začnu doučovat jak Nama, tak i jeho tatínka.
"Zajík?" ptá se tatínek.
"Ne, to se čte jako zajíc."
"Ahááá, zájííííííc!" volá radostně tatínek.
Říkám, že to pro dnešek stačí.