Gana/38

Proberu se až za hodně dlouhou dobu. Nakonec jsem přece jen nejspíš usnula. A spánek byl tentokrát naštěstí už bezesný. Nevím, jestli je den nebo noc. Tady v podzemí to nezjistím. A vlastně na tom ani příliš nezáleží. Jde jen o počet hodin, které mi tu zbývají.
Protáhnu se a posadím na lůžku. Cítím se jako zpráskaný pes. Vůbec netuším, co si tu počnu. V hlavě mi víří zběsilé otázky a já ani na jednu z nich neznám odpověď.
„Gano, slyšíš mě. Gano…“ ozve se mi v uchu. Je to Koren. Sice mi sebrali tu špiclovací sondu s výbušninou, ale naslouchadlo mám stále při sobě.
Mlčím. Odpovědět nemůžu. Jen poslouchat, co má na srdci.
„Zmizela jsi z obrazovky. Nevím, jestli žiješ a slyšíš mě. Pokud se ti ale nějakým zázrakem podařilo přežít, věz, že na tebe stále čekám. Pokud se ti podaří splnit úkol, naše dohoda stále platí,“ na chvilku se odmlčí. Ozve se polknutí, zřejmě si něčeho lokl. „Pokud však už nejsi mezi živými, v mých vzpomínkách ti vždycky bude náležet pomník.“
Paráda. Pomník. Ten je mi platný. Mám ho chuť poslat do hajzlu i s pomníkem. To se mi teď ale sotva povede. Stejně jako zabít Jednookého a pak vzít roha.
Shodím nohy na zem a mátožně se doploužím ke dveřím. Vezmu za kliku. Je zamčeno. Jak jinak. Nezbývá než pasivně čekat, co bude dál.
Ani se nestihnu vrátit zpátky do postele a už slyším, jak někdo odmyká.
Otočím se.
Ve dveřích stojí Ugor, v jedné ruce drží náhradní kapsli se vzduchem a v druhé něco, co vypadá jako pouta na dlouhém řetízku.
„Tak už jsi konečně vzhůru?“
„Jak konečně? Jak dlouho jsem spala?“
„Asi deset hodin. Chodil jsem tě průběžně kontrolovat, jestli sis zase neservala kyslík. Ale naštěstí jsi vytuhla jako špalek. A to ses bála, že beze mě neusneš,“ ušklíbne se.
Jen pokrčím rameny.
„Dostal jsem za úkol ti to tady ukázat,“ protočí pouta ve vzduchu.
„Sis na mě pořídil vodítko, jo?“
„Nechci, abys provedla nějakou hloupost. Máš v sobě zmatek a zmatení lidi můžou být nebezpeční sobě i svému okolí.“
„Hmh.“
„Nemrač se. Vyměň si kapsli s kyslíkem, najez se, dej si sprchu a za chvíli vyrazíme.“
„Co když se mi nikam nechce,“ založím si ruce na prsou.
„Pokud toužíš trčet neustále na cimře, nemůžu tě k ničemu nutit,“ položí ampuli na postel. „Když si to ale přece jen rozmyslíš, zabouchej na dveře. Budu čekat,“ mrkne na mě, opustí místnost a zamkne za sebou.
Paráda.
Uraženě usednu na matraci, vztekle si založím ruce na prsou a chvíli trucuju. Pak mi zaškrundá v břiše. Dostanu žízeň.
Nedá se svítit, je potřeba zjistit, co je to ten rumsak zač. Stáhnu z police petlahev a placky v igelitu. Odšroubuju víčko a opatrně ochutnám, co tady místní pijí. Voda je zteplalá, ale jinak nemá žádnou pachuť. K mé úlevě se jedná o stejnou vodu jako u nás na Nazairu. Hltavě se do ní pustím a za chvíli je lahev prázdná. Nepila jsem, od mého nešťastného přistání.
Teď jídlo. Roztrhnu igelit a přičichnu k první placce. Je cítit nějakým pro mě neznámým kořením. Nevoní to úplně špatně. Přežívají na tom i zdejší Nizirové, takže předpokládám, že ani já neuhynu. Můj žaludek opět spustí škrundavou serenádu. Hlad je hlad. Není čas hrát si na hrdiny.
Ukousnu malé sousto a zkoumavě ho převaluju v puse. Chutná to všelijak. Asi nejvíc připomíná špatně upečený bramborák. To se dá přežít. Za moment je ve mně celý. Za ním následuje další. Třetí zdolám do poloviny a jsem sytá. Životní potřeby ukojeny. Co dál?
Ugor mluvil o sprše, jenže to znamená, sundat si antigrav a to se mi teď zrovna nechce. Jen při vzpomínce na tu tíhu se mi udělá špatně. Holt budu smrdět. Jsem smraďoch. Jsem zvyklá.
Tak jsem se napila, najedla a co teď. Nic na zábavu tu není. Žádné knihy, časopisy. Sice na stěně visí digitální panel, ale chybí k němu ovladač. Co tady proboha budu dělat? Člověk se bál lecčeho, ale že tu chcípne nudou, to fakt ne.
Sedím.
Chodím do kolečka.
Udělám si pár kliků a výpadů.
Sedím.
Chodím do kolečka.
Kašlu na to.
Zabouchám na dveře.
„No konečně,“ nakoukne dovnitř Ugor.
„Je tu nuda. Nemáš nějaký časáky?“
„Časáky? Zbláznila ses? Nejsi na Nazairu. Tady se lidi moc nebaví. Buď se tu maká, nebo válčí.“
„To se nedivím, že odtud chce každý zmizet.“
„Důvod, proč se všichni chtějí odsud, není kvůli nedostatku zábavy,“ potemní jeho tvář. „Chtěl jsem ti ty důvody ukázat na vlastní oči. Ale ty se pravdě mermomocí bráníš. Chceš na nich mít radši klapky.“
„Už jsem za svůj život neštěstí viděla dost.“
„Myslím, že tohle ne. Nazair je proti Bellanu ráj. Všichni před tím peklem tady zavírají oči. Slabošsky, zbaběle, aby to náhodou nenarušilo jejich pohodu.“
„Máš mě za zbabělce a slabocha?“ přimhouřím vztekle oči. Vyhecovat se nechám dost snadno.
„A co jiného? Radši se chceš válet v posteli, než aby ses snažila pochopit, za co bojujeme. Toužíš zabít vůdce, který jako jediný podal těm lidem pomocnou ruku…“
„A do té ruky jim dal zbraň.“
„Někdy to jinak nejde.“
„Dobře, tak jdeme. Nemám náladu poslouchat řeči o zbabělcích.“
Podivně se usměje a místo odpovědi mi na ruku cvakne železný kroužek na dlouhém úzkém řetízku a pečlivě ho utáhne, abych se z něho nevysmekla. Druhý si nasadí sám.
„Klíč od toho jsem nechal ve svý cimře. I kdybys mě zabila, nedostaneš se z toho a potáhneš za sebou moji těžkou mrtvolu.“
„Myslíš, že mám v úmyslu zabít Rubě bráchu?“ protočím panenky.
„Riskovat to nebudu.“

***

V průhledném vznášedle je vedro na padnutí. Zatímco jsem spala, planeta se natočila k místnímu slunci a to teď pere jako o život.
„Uf, proč je tu takový horko? By jeden chcípl,“ postěžuju si.
„Tady není horko. Kabina se chladí,“ máchne buclatou pravicí k malým fukárkům v palubce. „To venku je vedro, že se tam nedá ve dne existovat. Teplota se šplhá místy k sedmdestáti stupňům. Proto taky všechno dole připomíná poušť.“
Pohlédnu dolů, má pravdu. Všude převládá šedá. Popřípadě šedožlutá. Vrcholky hor jsou bez ledovců, koryta řek bez vody. Úplně chybí zeleň. Lesy, louky, parky. Všude převládá jednotvárná šedivá pustina. Kámen, rozvaliny opuštěných domů, suť a prach. Kam oko pohlédne.
„Takhle to vypadá všude?“ zeptám se s přiškrceným hrdlem.
„Takhle to vypadá na jednom ze snesitelnějších míst. Jinde to je ještě daleko horší. Uniklá radiace, neúnosné znečištění vzduchu, větší horko…“
„Jak tady proboha můžete žít?“
„Vždyť vidíš, pod zemí jako krtci. Filtrujeme vzduch, vodu bereme z vrtů, jídlo vyrábíme genoprůmyslem…“
„Ale člověk potřebuje slunce,“ zašeptám.
„A proč si myslíš, že místní chtějí odtud? Život pod zemí nemá budoucnost. Málokomu se chce rodit děti pro tuhle mizérii? A kde se nerodí nový život, tam skončí.“
„V to Unie nejspíš doufá. Že to vzdají,“ poznamenám hořce. Vidět to takhle na vlastní oči je úplně něco jiného, než o tom poslouchat nebo číst.
„A to ti přijde správné?“ zamračí se.
„Nevím. Tahle záležitost nemá správné řešení. Zlikvidovat planetu takovýmto způsobem není správné!“ vyhrknu.
„A co myslíš, že jednou čeká Nazir, Bux nebo Mazur? Všude se vyrábí a spotřebovává jako o život. Bez nějaké hranice nebo snahy o udržitelnost. Bellan byl jenom první.“
Polknu. Takhle napřímo to zní tvrdě.
„Existují přece různé ekologické projekty…“
„Jo? Pamatuješ na ty skládky, kde jsme vyrůstali? Přijde ti snad, že by se zmenšovaly? Že by si někdo z rozmazlenců odepřel byť jen kousek pohodlí, aby svět déle vydržel?“
Vzpomenu na přeplněné kontejnery před budovou, v níž jsem uklízela, na obchoďáky napěchované zbožím a vozovky nahuštěné dopravou.
„Ne to ne,“ hlesnu. „Má ale v tom případě tahle válka sebemenší smysl, když stejně nakonec povede k neodvratitelnému?“
„Vůdce má plán. Plán na udržitelný rovnostářský systém, kde se někde nemají jedni mnoho a druzí nic. Systém řízené porodnosti pro chudinu a omezeného konzumu pro bohaté. Ovšem nic takového nejde zrealizovat bez války. Rozmazlenci se svého blahobytu dobrovolně nevzdají.“
„Na takovou válku ale nemáte dost zbraní. I kdybyste nakrásně obsadili Bellan II., další planety si Unie už vzít nenechá.“
„A to řekl kdo?“ ušklíbne se.
„To je snad jasné.“
„Něco ti ukážu,“ namačká něco na palubce. Modul zrychlí.
„Co mi chceš ukázat?“ nechápu.
„Ty zbraně, které nemáme,“ převezme manuální řízení. Na tváři se mu usadí samolibý výraz.
Vznášedlo začne klesat.
Chvíli se neděje nic.
„Ve jménu Nejvyššího, žádáme o povolení ke vstupu. Kód 784521,“ aktivuje jakýsi vysílač.
Pohlédnu dolů. Tam kde až dosud byla holá planina, se v jednom místě povrch rozjede do stran a vznikne temný tunel.
Vlétneme dovnitř.
Klesáme, až mi zalehne v uších. Trvá to docela dlouho. Všude okolo nás je tma. Povšimnu si, že průzor, kterým jsme se sem dostali, zmizel.
Tma náhle přechází ve světlo a my přistaneme na široké rampě.
„Vystupovat,“ zavelí Ugor a uvolní kopuli vznášedla. Vysoukáme se ven.
Když stanu na bytelném železobetonovém „parkovišti“, překvapeně pohlédnu pod sebe a strnu.