Jiskřička pro život

Jiskřička pro život

Posílám Vám Všem čtenářkám a čtenářům „jiskřičku“ malou velikostí, ale velkou pro tu sílu, kterou v sobě skrývá.
Můžete si pod ní představit vše co chcete, trochu toho štěstí, naděje i lásky, lidského porozumění, pomoci slovy i bez peněz a moci. „Moci“, kterou bychom rádi měli, ale Ti, co jí už mají – jí většinou zneužívají.

Bez „moci“ se obejdeme, bez pomoci žít nemůžeme.

Co je „moc?“ – „moc“ vlivných lidí na lidi ovlivnitelné, kteří budou dělat a jednat, jak si Ti druzí usmyslí,...
To je „moc“ – ta síla, která světem hýbe, lidmi cloumá a dělá z nich ovce, které někdy tupě zírají na vše, co se kolem nich děje.
My nechceme být ovcemi ani lidmi bez názoru a svého pohledu na svět a záležitosti, které se dějí.
Samy máme dost starostí a práce s tím, abychom v těch našich jedinečných životech a různých osudech stáli na svých vlastních nohou a vše tak nějak ve zdraví přežili.
Proč bychom měli podléhat někomu, komu na nás nezáleží?

V každém dni se stane nějaká věc – záležitost, která nás ovlivní.
Záleží jen na nás, jak jí přijmeme.

Slyšíme neustále stížnosti na to či ono, jak je to hrozné, nespravedlivé, těžké, unavující,...
Ano, to je pravda – už okamžikem narození se stává porod něčím těžkým, každá víme, že to není jen tak nějaká rychlovka, ale i přesto jsme my ženy silné a brzy se vzpamatujeme, abychom se radovaly z toho nového života.
Rázem zapomeneme na několika hodinovou bolest, stačí se podívat na toho drobečka, kterého tiskneme ke svému prsu, aby se najedl. Ten pocit mateřského štěstí se nedá penězi ani „mocí“ vyčíslit.
Přetrpíme s ním všechny dětské nemoci, školku, do které nechce vstávat, školu, kam nechce chodit, pubertu, první lásky, první zklamání,...
Následuje život jako takový, život s velkým „Ž“, kde se pereme o své místo v něm.
Jsou dny, týdny, měsíce a roky, kdy se nám daří, ale naopak nastanou i ty, kdy nám nejde téměř nic!
Myslíme si, že jsme v koncích, že už nikdy lépe nebude, vše vidíme černě, je nám hodně smutno, dostáváme se do různých depresí a nálad.
V tento okamžik potřebujeme onu „jiskřičku pro život“.
Kde jí vzít, od koho jí sehnat?
Koupit se nedá, nezbývá než hledat.

Lehce se to říká: „kdo hledá – najde“.
Možná se to týká lásky, práce, štěstí a naděje, jenže se to nedaří všem.
Někdy jsme jak v začarovaném kruhu, kde se točíme stále dokola – žádná změna, žádná vedlejší - postranní cestička ven.
Honíme se jak pes za svým ocasem a chytnout nemůžeme nic. Ztrácíme naději a sílu táhnout tu svou káru dál. Potácíme se ve svých starostech, nevíme kudy kam.
Říkáme si proč zrovna my musíme mít takové potíže, proč to nejde normálně jako jinde?

Proč, proč, proč?

Kdybych byla malou holkou, řekla bych: „pro slepičí kvoč“.
Přijde nový den a nám opět svitne nová naděje, že bude líp.
Máme přece rodinu, kamarády nebo alespoň známé. Každý si můžeme najít člověka, se kterým se podělíme o své štěstí i trápení.
Už jen tím, že se druhému svěříme, stává se naše potíž poloviční a nám se uleví. Přesto někdo nikoho, komu by se mohl svěřit nemá, může se svěřit papíru, i to je řešení.
Lidé na svět přicházejí, lidé z něj i odcházejí, ač je to smutné a bolestivé, nezbývá než se s tímto faktem smířit a žít dál pro ty druhé, kteří nám zbyli.
Nesmíme se vzdávat, život je boj a my můžeme vyhrát, i když ne všechno.
Najděme si „jiskřičku pro život“, stačí třeba pěkná písnička, malá procházka, dobré kafíčko, dortíček nebo chlebíček, pár slov naděje a povzbuzení pro ty druhé.
Bojovat musíme každý sám za sebe, ale pomáhat můžeme i tím, že budeme silní a nevzdáme to.
Někdy je vše co se děje hodně těžké, ale vše se dá řešit.

Když nejde o život, jde o h...., proto tímto přijměte mou „jiskřičku pro život“.