Moje malá, prosincová Odyssea

Prosincová noc, půl třetí ráno. Jsou tři pod nulou a venku štípe mráz. I přes ten mráz je tahle noc něčím, mně neznámým, příjemná. Sedím sám, v malé místnosti hotelu a chtěl bych vyjít ven. Zapálit si tam jointa a společně s kouřem nasát i trochu této, tajemně příjemné adventní noci. Žhavý konec toho jointa, by zářil, do tmy, stejně jako hvězdy, co jsou rozsypány na noční obloze. Oboje jsou na pohled malé, světelné body, jejichž světlo si neohroženě prosekává cestu mrazivou tmou. Právě hvězdy, bojovníci s temnotou, zmírňují nevlídnost mrazivé noci. Díky nim, je pohled na noční oblohu estetickým zážitkem s kapkou tajemna, která pomáhá dotvořit ten sentimentální, předvánoční čas. Pohled na jasné noční nebe, plné hvězd, protnuté lehce viditelnou mléčnou drahou, ve mě vyvolává pocit mysteriózního vzrušení. Kdo povolí, uzdu fantazii může, vyrazit na imaginární výlet ve stylu vesmírné Odyssei.

Kouřím pomalu a mezi potahy zavírám oči a mizím ve vnitřních světech, kde objevuju ještě nikým ani neviděné, planety, soustavy, galaxie, celé světy a paralelní dimenze. Navštěvuju destinace, které se nacházejí mnohem dál, než ty miliony modrých světýlek, jež jsou viditelné ze země. Představa takovýchto nezměrných dálek, ve mně dokáže vyvolat i lehkou, fyzickou závrať, jež pociťuju v břiše. Jak kdyby pohled na takové množství malých, světýlek, umístěných v záhadném nekonečném prostoru, nás nutil ke snění o něžných setkáních, s holkami, co jsme ještě nepotkali, světů, které jsme zatím nenavštívili, a dobrodružstvích, jež jsme v tomto životě neprožili. Atmosféru noci dokresluje měsíční světlo. Tento stříbrný svit, pomáhá hvězdám rozjasňovat temný plášť noci. Sám měsíc pluje rozvážně a elegantně po té překrásné noční obloze a svojí plavbou, připomíná gondoliéra. Někdy si měsíc představuji jako pasáčka hvězd, který hlídá svoje ovečky, aby se nezatoulali do jiných světů nebo nesestoupili mezi nás a nenarušili tak řád vesmíru, který se právě měsíc snaží zachovat. Jindy zase vidím měsíc a hvězdy jako udatné válečníky, co nás chrání před tím, aby noc jednou pro vždy ovládla naprostá temnota.


Můj joint v ruce pomalu, klidně dohořívá. Kouř v krku už škrábe a světlo na konci zhasíná. To mi odhaluje podstatný rozdíl mezi světlem z mojí cigarety a světlem z hvězd. Zatímco moje světýlko prozářilo noc, na naprosto pomíjivý moment, světlo hvězd je vytrvalé a nebojácně září dál. Věk tohoto svitu je ve srovnání s mým světýlkem, z konce cigarety, nekonečný. Tato dlouhověkost hvězd mě přivádí k úvaze o vlastní konečnosti. Myslím na to, že za pár desítek let, tu nebudu já ani nikdo z lidí co mám rád. Lidský život se najednou jeví jako hrozně krátký. S těmito myšlenkami mi vplouvá do duše příliv osamělosti a sklíčenosti.

Nemůžu se zbavit pocitu, že tato adventní noc, má v sobě něco magického, něco zvláštního. Něco mě táhne dál do noci. Chce, abych se vydal tuhle noc prozkoumat a sestoupil hloub do jejích tajů. Ještě tedy odkládám spánek v teplých peřinách, které by sice zahřáli moje, už teď promrzlé tělo ale nedovedou zahřát duši, ve které nyní začínám také cítit chlad. Duši teplé peřiny nechávají naprosto napospas pustině osamělosti. Z té neznámé síly, co jí obsahuje dnešní noc, mám však pocit, že bych teplo pro mou duši měl hledat u této temné dámy, která s železnou pravidelností střídá den.

Vyrážím tedy bloumat nocí. Cítím, jakoby se atmosféra noci změnila. Jak kdyby adventní sentiment, vystřídala těžká melancholie. Uprostřed té hluboké a tiché noci, si připadám jako rybářská bárka, která uplavala z kotviště v rybářské vesnici a teď naprosto beze směru pluje po zdánlivě nikde nekončícím oceánu.

Naštěstí moje cesta náhle nalézá cíl. V černé noci, spatřuju zeleno-modrá světla, kterými je osvětlená benzínka. Jsem již na okraji města, kde končí zástavba domů. Ty neonová světla, co svítí daleko do širé noci, se mi zamlouvají. Přecházím silnici, a pokračuju chůzí k benzínce. Nechávám se přitahovat těmi světli. V duchu si teď sám sebe představuji jako nočního motýla, který za letních nocí lítá za hřejivým žlutým světlem, co bývá na verandách chatek, prostě proto, že tak nějak instinktivně tuší, že to pro něj bude dobré.

Vcházím dovnitř skleněnými dveřmi, které se přede mnou rozestupují. Okamžitě cítím na prstech ruky a tvářích teplo. Na benzínce je jediná zákaznice. Je to malá, mladá slečna, co jsi, zahřívá zmrzlé ruce o kelímek s horkou kávou. Nikde nevidím zaparkované auto, a tak se domnívám, že přišla pěšky. Je celá prokřehlá, unavená a je z ní cítit smutek. Celkově působí zranitelně a osaměle. Je schovaná v kapuci, ze které vykukují hnědé zplihlé vlasy a zelené, unavené oči, které však jiskří. I přes aktuální únavu je z nich cítit silná, životní energie. Na první pohled na ní není nic zvláštního ale silná energie, proudící z jejích zelených očí v kontrastu s její tělesnou schránkou, jenž teď působí velmi zranitelně, mě upoutává. Celková atmosféra je zde chmurná a ticho sporadicky nabourává tichý zvuk rádia, které očividně nefunguje tak, jak má. Obsluhuje asi čtyřicetiletá obézní pokladní, a působí odtažitě a bez zájmu o cokoliv. Kupuju si kafe a jdu ke stolečku. Věnuju slečně letmý pohled, který zachytí do svých zelených očí. Naše pohledy se střetnou a já naplno cítím tu energii, co jí sálá z očí a okamžitě uhýbám pohledem. Sedím kousek za ní a cítím z ní samotu. Přijde mi uhozené, abychom tu seděli potichu sami, jediní zákazníci kousek od sebe a ještě k tomu se mi líbí. Což znamená, že až se ohřeju, budu muset vymyslet plán, jak si k ní přisednout.

V mysli, si tvořím fantazie, co ji asi tak mohlo vyhnat ze svého jistě útulného a hřejivého domova. Její byt si představuji malý ale hezky domácky hřejivý a bezpečný. K čemuž, z velké části přispívají kýčové věcičky v poličkách. Tato přívětivá atmosféra, ji dává přesně to, co potřebuje, aby v tom bytě našla bezpečné útočiště před komplikovaným a nebezpečným světem tam venku, ze kterého se sem vrací vždy v pozdním odpoledni po práci.

Z útočiště, odešla snad kvůli výbuchu hněvu jejího přítele, ze kterého dostala strach. Nebo snad to zařídil neúprosně se blížící termín odevzdání diplomové práce, do kterého měla pocit, že ji nestihne dopsat a teď je na útěku před pocity selhání a nedostatečnosti, které začali plnit její malý byt. A možná jí do noci vyhnala samota, které se jako nezvaný host usídlila u ní doma a drásala by jí až k pláči, což už párkrát zažila a tak se tentokrát raději rozhodla pro noční procházku.

Navazuji nesmělý kontakt. Je okamžitě cítit, jak v dosahu lidského tepla pomalu taje. Já cítím úlevu a radost z toho že ji moje přítomnost nevadí, ba ji možná, dělá dobře. Dáváme se do hovoru, ve kterém je cítit bezpečná atmosféra. Bezpečná atmosféra a vzájemné sympatie, startují proces otvírání lidských srdcí. Tento proces je urychlen nepříjemnou samotou, kterou oba očividně cítíme a které se chceme zbavit. Samotou, jež do nás zasela moderní společnost, co nedává prostor pro navázání hlubokých kontaktů a každé dítě moderní doby ji tak nosí někde hluboko v sobě. Rozhovor se brzo dostává do hlubin, kam se většinou potopíte jen s důvěrně známými lidmi. Naše osamělostí pobité duše pomalu rozmrzají u ohně, pro který je palivem překvapivě rychle nalezená důvěra. Opět se vydávám na dobrodružství do vzdálených světů, které možná nikdo ještě nenavštívil. Avšak tyto vnitřní světy jsou reálnější než moje vysněné vesmírné světy. Tyto vnitřní světy ukrývají ve svých temných koutech monstra, jež se, živý starými křivdami, ponížením nebo dávno vytěsněnými traumaty z dětství. Ač jsou neviditelná a jaksi abstraktní, já naprosto jistě cítím jejich přítomnost. Nalezl jsem vzdálené světy s dobrodružstvím i s dívkou. Vše o čem jsem před pár hodinami snil a hledal několik světelných let odsud jsem našel na nečekaném místě a mám z toho radost. Hnán touto radostí, spolu s adrenalinem se cítím jako duchovní verze Odyssea. A tak se dávám na cestu po vnitřních světech a pouštím se do boje s neviditelnými monstry.

Postupně vystupují na povrch různé jizvy, způsobené dobře mířenými jedovými slovy do citlivých míst. Rány co zasadili odcizenou prací unavení rodiče, nebo deprivovaní spolužáci ze základky. Nad těmito bolístkami a jizvami však necítím lítost a ani se nestydím za ty své. Cítím pochopení a cítím se pochopený. Je to jako, kdybych už neviděl jen důsledky chování a ty pak hodnotil z hlediska nějaké obecně platné morálky. Ne, všechno co říká nebo dělá, najednou vidím, v kontextu její životní cesty, kterou ušla během života. A vůbec se nesnažím hodnotit, jen prostě chápu. Je to jako nově nalezená vztahová dimenze, o které jsem do tohoto setkání neměl ani potuchy. Když mi vypráví o věcech, ve kterých v životě selhává, nevidím jen ty věci, chápu je v kontextu jejích minulých vztahů a jejího charakteru a vím, že i když selhává, tak jedná, jak nejlíp v tuhle dobu umí. Až její chyby jí vlastně v mých očích činní úplnou lidskou bytostí. Nepřekračujeme snad v chybách sami sebe, protože tam, kde chybujeme, se přestáváme hlídat, cenzurovat a jsme v tu chvíli opravdoví? Její rány na duši, činní snesitelnější ty mé. Klasik, jehož jméno se mi rozplynulo v nevědomí, pravil:“Člověk je schopen pochopit bolest druhého, jen do té míry, jakou sám prožil." To dává našim ranám smysl. A smysl, nám pomáhá tyto závaží nést dál životem. Díky autentickým oceněním, lépe poznávám své silné stránky a také sám sebe. A totéž, poskytuji jí.

Je to naprosto magické setkání. Mám pocit, jako kdyby naše duše vystoupili z našich těl, lehce se začali dotýkat a nakonec spolu tančit. Jsem přesvědčen, že jsme společně museli prožít předchozí život nebo se aspoň navštěvovat v našich snových dimenzích během spánku. Nový rozměr, který jsme dali lásce, působí jako balzám na naše duše a monstra, co sídlili v tajemných zákoutích našich vnitřních světů, se zmenšili do směšných rozměrů, nebo zmizeli úplně.

Na obzoru, se objevují první rozpačité červánky, a my jdeme spolu ruku v ruce k ní domů. Bavíme se plánováním společné budoucnosti. Jak se k sobě nastěhujeme a budeme kouřit trávu u stupidních realit show, který nám nekompromisně zničí mozek dřív, než pocítíme důsledky hulení. Jak si vezmeme hypotéku s rozumným úrokem, kvůli, který se na 20 let upíšeme v nějaký odcizený, práci ve který se necháme vykořisťovat korporátem a srát si na hlavu od šéfů v saku a se třema bradama, kterýma si kompenzujou ty svoje pidipéra. Polezeme jim tak do zadků až budeme mít svoje pusy od jejich hoven, abychom sebrali každou prémii, co ty továrny na prachy nabízejí. A až nahromadíme dostatečný kapitál, odstěhujeme se na venkov, asi na Šumavu, kde vychováme dceru, která bude přesným otiskem maminky. Vychováme jí a budeme postupně koukat, jak roste. A až vyroste a opustí náš dům, zkusíme díru po ní zalátat pejskem, kterého budeme chodit venčit kolem blízkého rybníka. Bude to však jenom chabá záplata a my už ucítíme závany tíživé melancholie, jenž přináší stáří. Nakonec, nás naše dcera šoupne do nějakého domova pro seniory, kde nás jednou měsíčně navštíví. A když se začneme pochcávat, budeme ještě rádi, až zhasneme jako tenkrát konec toho jointu, co na tu pomíjivou chvíli prozářil onu osudovou noc.

Ze snění mě budí škrábaní v krku a já zjišťuji, že už pár prdů, kouřím pouze filtr. Za oknem hotelu, pozoruji prázdnou ulici a vzpamatovávám se z mých fantazií. Na okamžik zvažuji reálnou procházku nocí ale THC a strasti pracovního dne mě přemáhají, takže se svalím na postel. Přemýšlím kolik kluků a holek, sní o podobných dobrodružstvích, a kolika z nich chybí odvaha otevřít svoje srdce a vyrazit na dobrodružství do vnitřního světa svého protějšku, který je na tom však stejně. A tak oba, dál sedí smutní a osamělí před televizí. Pomalu přichází spánek a já si přeji sen o té vyfantazírované holce, kterou jsem snad potkal v minulých životech.