Gana/22

Z náruče divokých snů mě vyrve otravné pípání malého plastového budíku. Rozlepím víčka a zahledím se na displej. Je půl páté odpoledne. Slunce mi prolézá dovnitř skrz škvíry v žaluziích a otravně mě píchne do očí. Zhluboka se nadechnu. Bodne mě na prsou. Když se pokusím pohnout, zjistím, že mě bolí každý sval. Noc v hořícím slumu mi dala zabrat. Dokonce natolik, že jsem po návratu sebou mrskla na postel a vytuhla v zakouřeném špinavém oblečení. Tak tu teď ležím, bolavá, smrdutá, ale někde uvnitř mi je dobře. Mělo to cenu. Stálo to za to.
Zachraňovat lidi mi přijde daleko smysluplnější než jim dávat pokuty, nebo je zbavovat svobody. Možná bych se do budoucna mohla porozhlédnout po práci v tomhle oboru, napadne mě.
Události předchozí noci lovím z paměti v útržcích. Slévají se mi v jednu žhnoucí hmotu plnou kouře a neštěstí. Před očima se mi míhají popálená těla, vystrašené černé oči a bezútěšný zmar ležící na každém kroku. A to vše pod palbou reportérských halogenů, které nám mnohdy svítily do očí a oslepovaly nás, jen aby urvaly ten nejautentičtější záběr. Bylo jich tam místy jako much nad čerstvým hovnem, přišli mi jako nějací supi, když nad námi kroužili.
V hlavě se mi mihne vzpomínka na velký stan pro děti bez rodičů. I na něho se přenesl požár. Nacházel se na špatném místě, hasiči se k němu dostali pozdě. Konstrukce se zřítila. Viděla jsem jednu mladou záchranářku, jak vběhla ještě před tím dovnitř. Byla to holčina o pár let starší než já. V ruce držela malý kufřík s modrým srdcem. Nikdo si jí nevšiml. Snad kromě těch parchantů nad námi, ti to zabírali ostošest. Kdyby nám šli radši pomoci. Idioti.
Pak mám výpadek. Pamatuju jen na dusivý dým. Bolest svalů, hrozivé úpění. Popálenou kůži…
Podívám se na svou pravici. Je ovázaná zašedlým obvazem. Opatrně se ho dotknu. Projede mnou ostrá bolest. Radši na to už sahat nebudu.
Uvědomím si, že mám žízeň. Jazyk se mi lepí k patru, v dutině mě krku vyprahlá krusta.
Musím vstát a jít se napít. A taky umýt a obléknout do čistých hadrů. Za pár hodin mi začíná další noční.
Silou vůle a za tichého láteření se donutím zvednout. Bolí mě snad i palce u nohou. Zachraňování lidí je pěkná dřina.
Dobelhám se do koupelny a hltavě piju z kohoutku. Pak hodím oblečení do pračky a vlezu si do sprchového koutu. Nohy se pode mnou podlomí. Musím se chytit dveří, abych si nerozbila hubu.
Roztočím kohoutky a nechám na sebe tryskat proud horké vody. Je to příjemné, probere mě to. Udělá se mi lépe.
Vylezu ven, zamotám se do osušky a z ledničky vylovím džus. Pak se vydám zpátky do svého malého kamrlíku v podkroví. Jsem ráda, že tu nemám žádnou spolubydlící. Sice jsem si musela připlatit, ale soukromí je super. Ano, mám soukromí a džus. A v přihrádce čokoládu a na stěně panel, na kterém jde chytit síť. Jsem boháč.
Zmáčknu ovladač a projíždím kanály, dokud netrefím zprávy.
Usednu na postel a začnu pít přímo z krabice. Nápoj je sladký, dodá mi energii.
„…hasiči odklízejí zbytky požáru, který vypukl v nočních hodinách v jednom z orbenských přistěhovaleckých táborů,“ hlásá monotónním hlasem reportérka. Pro ni to je jedna z mnoha událostí, nemá v tom žádné emoce. To já jich mám naopak mnoho.
Následuje pohled na plápolající celty, obličeje zkřivené hrůzou a tryskající vodu z hasičských stříkaček. Střih. Záběr na Bellana svírající v náruči mrtvé nemluvně. Střih. Záběr na otevřenou zlomeninu jednoho z hasičů. Střih. Záběr na křičící děti vybíhající ze stanu. Střih. Záběr na řítící se prohořelou konstrukci. Střih. Záběr na krátkovlasou holku v uniformě městské stráže, která ven vleče mladou ženu v začouzené záchranářské haleně.
Obě jsou špinavé od hlavy až k patě. Když se dostanou ven, krátkovlasá holka padne vyčerpáním. To už k nim ale přibíhá několik hasičů. Záchranářka je v bezvědomí. V náruči však křečovitě svírá malé zelené nemluvně. To poulí očička a vůbec nechápe, co se děje. Střih. Záběr na reportérku.
„Polovina tábora lehla popelem a v místě došlo k několika vážným zraněním členů integrovaného záchranného systému. Událost si vybrala i oběti na životech. Finální počet v tuto chvíli ještě stále není známý. Podle výpovědi svědků byl požár založen úmyslně. Policie zahájila vyšetřování,“ pokračuje reportérka v monologu.
Polknu džus a překvapeně na to zírám. Rychle zmáčknu tlačítko: uložit program. Poté si to pustím celé znovu.
A znovu.
Nemůže být pochyb. Tak holka v oranžové uniformě stráže jsem já.

***

Do práce se dovleču s napůl zasněným pocitem. Zachránila jsem miminko. Malé, zelené, patřící k nenáviděnému národu Bellanů. Jenže nebýt mě a té záchranářky, tak by teď bylo mrtvé. Včerejšek měl smysl.
Zapadnu na svoje místo na služebně. Obvykle jsme seděli vedle sebe s Plamínkem, ale ten se dneska nachází v rohu u okna a nepřátelsky se mračí. Ani mi nepokývne na pozdrav. Kretén.
Zato pár nejbližších kolegů mě poplácá po zádech, další jen uznale pokyvují. Zřejmě všichni viděli zprávy. Cítím se skvěle, tenhle pocit si budu muset uložit do nějakého vnitřního šuplátka, abych si jím až mi bude blbě, mohla spravit náladu.
Všichni čekáme, co se pro dnešek objeví na obrazovce, ale místo toho se dokutálí Zorba osobně.
Pusu má od ucha k uchu a spokojeně se uculuje.
„Ty jsi dneska v práci?“ podiví se.
„No.“
„Měla sis vzít volno, po tom všem. A co ta ruka? Není to vážný. Neměla by sis ji nechat někde převázat? Máš ten obvaz hrozně špinavej,“ praví skoro mateřsky.
„Tak při požáru se člověk ušpiní,“ pokrčím rameny.
Pár kolegů se uchechtne.
„Zastav se na pohotovosti a pak mazej domů. S tímhle nemůžeš do služby. Nech si vystavit neschopenku.“
„No dobře.“
„Ale jinak. Dobrá práce,“ podá mi pravici.
Opatrně ji stisknu.
„Už jsem tady klukům pouštěl to video ze zpráv a upřímně. Fakt palec nahoru, jak jsi vytáhla tu záchranářku z hořícího stanu. Jinak by tam zhebla, ale díky tobě bude žít.
Jo a volali ze sekretariátu primátora. Ona, ty i pár dalších dostanete ocenění za statečnost. Celá ta šaráda proběhne za tři týdny. Tak se do tý doby dej do kupy. Ať tam neuděláš ostudu,“ mrkne na mě.
„Cože?“ vydechnu překvapeně.
„Co se divíš. Zasloužíš si to. Kdo jinej by to měl sakra dostat, když ne ty.“
Ostatní souhlasně přikyvují. Až dosud jsme se moc nebavili. Drželi jsme se s Plamínkem stranou.
Vrhnu jeho směrem krátký pohled.
Kouká z okna a tváří se, že ho to vůbec nezajímá. Já ho ale znám dobře. Zlobí se a s ničím z toho nesouhlasí. Možná to je závist, možná ho jen popouzí, že si vedu dobře i bez něj. Ať tak či tak, náš vztah je definitivně u konce. Od teď si tu budu muset poradit sama. Místo lítosti však cítím úlevu z padajících okovů.