Napůl spící ulice

Jak má člověk rozpoznat svou osobnost, když se na sebe může podívat jen z jednoho úhlu, a to z vnitřního? Je těžké přerušit vodopád svých myšlenek, zastavit se a objektivně se posoudit. Vlastně ne těžké, je to nemožné. Protože kdyby měl člověk sám sebe pochopit jako celek, nesměl by se mít rád. Láska totiž je jakousi clonou, kvůli které nevidíme špatné stránky. Anebo vidíme, ale dokážeme je přijmout. A proto je důležité se mít rád, jinak bychom se sebou nevydrželi. To je jedna z věcí, která mě napadá, když nemůžu usnout. Koukám na strop nebo z okna. V hlavě se mi odráží jak můj vnitřní, tak i vnější život. Zrcadlí se v mých očích a myšlenkách. A já pozoruji, jak se okolní svět kolem mě proměňuje podle toho, jak postupuje čas.
Kolem desáté hodiny je ještě na ulici relativně rušno. Někteří se vracejí z práce a jiní vyrážejí obrazit pár parků s plechovkou piva v ruce. Já jsem vyrostla v Nuslích, takže mě odjakživa hlasy opilců uklidňovaly. Jsou pro mě něco jako hučení řeky nebo cvrkot cvrčků. Tyto davy většinou naší ulicí procházejí směr Jezerka, kde je od popíjení ruší jen pejskaři, kteří by nejradši byli v posteli nebo se přidali k pivařům. V tuto dobu ještě pod okny projíždí celkem hodně aut a s nimi, po stěně, v pravidelných intervalech přejíždí i stín oken. V protějším domě vídám lidi, kteří se dívají na televizi a policajty, jak pijí kávu s mlékem, cukrem a rumem a občas něco ťuknou do počítače. V sousedním bytě jsou stále slyšet zvuky televize, většinou filmu s kriminální tematikou nebo jednoho z nekonečných seriálů. Když je deset hodin, tak většinou přemýšlím o běžném životě a o tom, co jsem celý den dělala a o tom, co budu dělat zítra.
Kolem půlnoci přemýšlím o své vzdálenější budoucnosti a probírám se všelijakými možnostmi, které by mohly nastat. Což většinou zahrnuje i jeden z mnoha předpovídaných konců světa, a tak začnu přemýšlet o tom, jestli má svět ještě naději a taky si říkám, co bych dělala, kdyby najednou vypukl požár, nebo povodeň, nebo kdyby přišel zloděj. Vyskočila bych před ním z okna? Zavolala bych policajty (Doslova, jsou jen pár metrů ode mě)? Snažila bych se zloděje skolit švýcarským nožíkem nebo kytarou? Pak se začnu rozpomínat na všechny děsivé filmy, co jsem kdy viděla a najednou na mě z počítače naproti postele vylézá Samara, na skříni číhá skrčená Mama, a v předsíni se srocují zombie. V sousedním bytě nejspíš zombie nejsou a už tam i ztichla televize a občas se jen ozve zachrápání. V protějším domě vidím policajty podřimující za plně rozsvíceného světla, kteří se občas proberou s trhnutím hlavy, pak chvíli koukají, co se děje a zase usnou. V tuhle dobu na silnici projedou tak dvě auta za deset minut. Co se týče lidí na ulici, tak se jedná buď o párečky na rande nebo o druhé kolo pivařů, kteří ale místo do parku míří do hospody, kde je tepleji a dá se tam koukat na televizi. Mladší pivaři se s předem vymyšlenou výmluvou vracejí domů a doufají, že své rodiče najdou spící, a ne s vařečkou v ruce hned za vchodovými dveřmi.
Kolem druhé hodiny ráno se lidé na ulici vyskytují už jen zřídka kdy. Ale když, tak to jsou, jak jinak, pivaři, co se vrací z hospody a pojali dojem, že umí zpívat a z Nuslí si udělali koncertní síň. Auta jezdí ještě méně než o půlnoci a někdy si to přifrčí frajírek na řvoucí motorce a probudí spící policajty. To je na chvíli udrží vzhůru. Vypijou další kávu, protáhnou se, opláchnou si obličej a zase se mohou vydat do říše snů. V sousedním bytě je ticho, ale v bytě pod námi jsou sousedi plně vzhůru a každé tři minuty se hlasitě smějí. Čemu, to netuším. Ve dvě ráno, kromě toho, že jsem neskutečně unavená, ale pořád nemůžu usnout, začnu umělčit. To znamená, že začnu skládat básně a vymýšlet krátké texty, nebo spíš jen útržky vět, které mi připadají geniální, tak si je zapíšu a ráno zjistím, že jsou to věty typu… „A ráno zhasl měsíc.“ To je další věc. Vždycky to začíná „A“. Takže se to ani nedá brát jako začátek textu, ale musí se k tomu domyslet předcházejících několik vět. Mimo jiné se mi v hlavě začínají promítat obrazy, které bych chtěla namalovat. Buď jsou to úplně běžné situace jako třeba procházka v lese anebo jsou to obrazy typu žena v blankytném šatu se vnáší na obláčku, pod ní stojí prostí občané, k ní vzhlížející s teatrálními gesty a celé je to zarámované ve zlatém rámu a visí to minimálně v Louvru. Tyto myšlenky mě poté zas volně opouští, když si vzpomenu, co všechno se musí udělat před tím, než člověk vůbec může začít nanášet barvy na plátno. Nakreslit si skicu, Přitáhnout si tu extrémně těžkou desku na kreslení, připravit si plátno, vytáhnout barvy, do jednoho kelímku nalít olej a do druhého ředidlo, připravit si k ruce ubrousky, vytáhnout si barvy a paletu nebo kus kartonu, vymačkat barvy z tuby a namíchat správná odstín. Pak namalovat pozadí a čekat, až zaschne.
Kolem čtvrté hodiny ráno jsem už hodně grogy. Venku se začíná rozednívat, a to mě uklidňuje, a proto konečně zavírám oči. Přemýšlím nad tím, co mě bude čekat, až vstanu a těším se na ráno. Sousedi pod námi se pořád hlasitě smějí a soused vedle nás už pomalu vstává do práce. Policajti jsou zabráni do klidného spánku a spokojeně spinkají. Auta zase začínají jezdit, ale spíš pomalým tempem. Po ulici občas projde nějaký člověk. A najednou se přiřítí… někdo a už kilometr od policie začne hulákat: „Polícia, polícia, polícia, pomozte mi!“ To opakuje stále dokola, dokud není před budovou. Na jeho řvaní však policajti nereagují ani když na ně opětovaně zvoní. Pokračuje proto ve řvaní, dokud se neotevře okno, a nevykoukne z něj policajt, který ho, naštvaný, protože byl nechtěně probuzen, uzemní slovy: „Hele, jdi si řvát jinam!“ S tím se však člověk nespokojí a stále se opakuje. To už policajta skutečně naštve a vyjde ven. Následuje krátká roztržka, při které člověk pořád řve na policajta „polícia“ a policajt na něj řve, ať je zticha. Následně ho odvede pryč, prý „tam, odkud přišel“ a jde zase spát. Ulice se zase uklidní a lidé mají další tip na co stěžovat svým kamarádům.
Kolem šesté hodiny ráno se na ulici vyrojí pracující, kteří míří do práce. Trochu mi to připomíná ty zombie. Lampy pomalu zhasínají a inkoustově modrá obloha jako by byla vyzmizíkovaná. Auta jezdí čím dál víc a z dálky je slyšet i cinkot tramvají. Policajti po krušné noci pomalounku vstávají a opět si vaří kávu. Sousedi pod námi už se přestali smát a šli spát. Ne však jejich pes, který se probudil do nového dne plného štěkání. Soused vedle nás je dávno v práci. V domě se na malou chvíli rozhostilo ticho. Já spokojeně spinkám zachumlaná v teplé peřince a zrovna se mi začaly zdát barvité sny. Jsem spokojená a těším se z toho, že spím. A pak mi zazvoní budík.