Prokop z Absurdistánu (9)

Dana Bábovková každý den vyhlížela z okna svého ministerstva, zda se neobjeví povědomý zahradník. Přestože však byla velice svědomitá, její strategie se ukázala jako neúčinná. Napadených a mrtvých v absurdistánských městech dál přibývalo a místo zahradníka se pod okny ministerstva objevila velká skupina fotbalových chuligánů. Neměli nasazené náhlavníky, provolávali protivládní a protiabsurdistánská hesla, házeli dlažební kostky a snažili se dostat do budovy, než přijela policie a zneškodnila je.

Tento strašlivý zážitek otřásl křehkou duší Dany Bábovkové až tak, že od následujícího týdne nechala zavřít restaurace, cukrárny, hrady i zámky, zoologické zahrady a spousty dalších míst. Zakázala demonstrace a vyhlásila zákaz vycházení s výjimkou cest do zaměstnání a také vyhlásila zákaz všech společenských akcí a nařídila nosit náhlavníky úplně všude kromě vlastní domácnosti. A nezapomněla pečlivě popsat pravidla pro provoz restaurací pro případ, že by náhodou nebyly zavřené.

To všechno by však bylo marné, kdyby neučinila ještě jeden krok — prohlásila totiž, že pokud ji lidé nebudou brát vážně, tak ještě přitvrdí.

Teprve to nahnalo lidem opravdový strach.

Prezident Absurdistánu za to Danu Bábovkovou pochválil a vzkázal, že při příležitosti blížícího se státního svátku jí slavnostně předá státní vyznamenání. Dana Bábovková však zlověstně zavrčela a zakázala mu to.

O půlnoci se pak dostavila na tajnou schůzku se zástupcem absurdistánské tajné služby. Schůzka se konala v zavřené restauraci a probíhala jako docela normální schůzka tajného agenta s ministrem obrany, až na to, že tajný agent si z ní odnesl pochybnosti o ministrynině duševním zdraví.

Agent jí sdělil, že podle zjištění tajné služby nejvíc mikrostátu pomáhají děti. Snadno se nechají nalákat a přesvědčit, podléhají reklamě a jsou příliš mladé a nevinné na to, aby rozeznaly zrůdnou ideologii od obyčejného amerického kapitalismu. Navíc, chytré telefony je rozhodně nevychovávají k vlastenectví a na sociálních sítích je vedena nenápadná hybridní válka, o které nikdo neví, k čemu povede. Dana Bábovková však na jeho zjištění reagovala jen snahou zakázat činnost tajné služby a také se poněkud opila.

Následujícího dne ji čekal rozhovor v rozhlasovém studiu. Moderátor začal přímo: „V dnešních novinách se píše, že dnes v jednu hodinu ráno jste byla přistižena, jak jste porušila poloválečná vládní opatření. Navštívila jste zavřenou restauraci. Jak to posluchačům vysvětlíte?“

Dana Bábovková zírala do prázdna, jako by dostala epileptický záchvat, a klepaly se jí ruce a hlas. „Já... Já... já jsem nic neporušila. Měla jsem tam oficiální jednání a vůbec to nebylo v re... v restauraci. A také nebyla zavřená...,“ tvrdila ministryně. „Jen jsem tudy procházela do kostela.“

„Ale kostely jsou podle vládních opatření také zavřené,“ podotknul moderátor.

„Tak to možná byla márnice nebo hrobka, já nevím, byla tam tma,“ vymlouvala se ministryně.

„To jste měla schůzku s upírem?“

„K tomu se nebudu vyjadřovat,“ odmítla Dana Bábovková.

„Také se v novinách píše, že jste ani neměla nasazený náhlavník,“ pokračoval moderátor, těšíc se, jak Danu Bábovkovou, která se pomalu začínala uklidňovat, znovu „odrovná“.

„Ten jsem samozřejmě celou dobu nasazený měla, to si novináři zase vymýšlí...“

„Tak jak vysvětlíte, že je v novinách fotografie, jak vycházíte z dveří restaurace a nemáte nasazený náhlavník?“ zeptal se moderátor a se zašustěním ukázal Daně Bábovkové výtisk novin.

„Ale... ale to já jsem přece měla náhlavník nasazený, to jen když mě fotografovali, tak mi náhodou spadl, to by se mohlo stát každému,“ vymlouvala se.

Moderátor v obviněních pokračoval, ale na další otázku už Dana Bábovková nezareagovala vůbec. Jen zírala na fotografii v novinách a vrtalo jí hlavou, jak to agent tajné služby udělal, že na fotografii je jen ona a ne on, a jak to novináři udělali, že tu fotografii ještě v noci dostali do novin, které hned ráno vyšly, a jak vůbec věděli o té přísně utajované schůzce...

Když do ní ve studiu začali dloubat dvoumetrovou tyčí, aby přitom neporušili platná nařízení, její poslední slova byla: „Já jsem nic neudělala! Kdo se má ve všech těch vládních opatřeních vyznat?“

V absurdistánské politice nevadí, když nějakému ministrovi na čas přeskočí a pár dní dělá nesmysly, to se v politice stává, je to taková nemoc z povolání. Ale když ministr nedokáže včas vymyslet věrohodnou výmluvu na obvinění novinářů, to je neodpustitelné, takže ještě ten den předseda vlády zaslal Daně Bábovkové výhrůžný e-mail, že takto to dál nepůjde a že už hledá jejího nástupce.

Stav Absurdistánu se zatím dál zhoršoval. Podle odborné vládní prognózy mělo do konce roku zemřít deset tisíc obyvatel a v příštím roce mělo zemřít 95% obyvatel celé země. Naživu měli zůstat už jen vláda, parlament, jejich rodiny a známí a také prognostici, kteří prognózu zpracovávali, jejich rodiny a pár dalších náhodných osob. Dorazila dokonce zahraniční humanitární pomoc, protože v zahraničí uvážili, že Absurdistán ji nyní potřebuje víc než hladovějící africké děti. Jednotkám mikrostátu se podařilo postřelit prvního ministra a vrcholem katastrofy bylo, když vláda obdržela otevřený dopis liberálních filozofů, kteří psali, že svoboda je důležitější než život a že lidé by měli mít možnost dělat, co chtějí, i když při tom zemřou a způsobí smrt dalších lidí.

Proto byla svolána další schůze vlády a ta trvala od rána do večera. Dopoledne Dana Bábovková vymýšlela svoji poslední sadu vládních opatření a odpoledne pak strávila posloucháním námitek a tím, že k opatřením vymýšlela výjimky. Prvním z nových opatření bylo vyhlášení extra tvrdého zákazu nočního vycházení, aby už ministry nikdo nepřistihl při nočních schůzkách v zavřených restauracích. Výjimku měli jen policie, záchranná služba, hasiči, ústavní činitelé a osoby venčící psy v okolí psí boudy.

Dana Bábovková se také doslechla, že nepřátelská propaganda se šíří na farmářských trzích, tak zakázala veškerý stánkový prodej, ovšem s výjimkou prodeje ovoce a zeleniny, pečiva, mléka, nemléka, mléčných a nemléčných výrobků, masa, sójového masa, psího a kočičího žrádla, květin, svíček, domácích potřeb včetně mýdla, jízdenek a hospodářských přebytků. Také se doslechla, že o víkendech se propaganda šíří víc než v pracovní dny, tak nařidila zavřít v neděli úplně všechny obchody, ovšem kromě prodeje jízdenek, květin, svíček a pohřebních věnců, které byly v Absurdistánu považovány za srovnatelně životně důležité jako třeba léky. A také směly zůstat otevřené obchody v okolí dopravních uzlů, aby ostatní měli komu závidět.

Z celé schůze odmítla jen jeden jediný návrh — návrh ministra vnitra, aby vláda místo šikanování obchodníků a poskytovatelů služeb začala svoje opatření opravdu vymáhat jako na jaře. Dana Bábovková totiž vycházela ze zkušeností s takzvanými absurdopatickými léky – léky, které stačilo vyvinout, vyrobit a zaplatit a pacient je ani nemusel dostat a byl zdravý. V Absurdistánu se takové léky skutečně vyskytovaly a Dana Bábovková věřila, že vládní opatření budou fungovat stejně.

A pak konečně odešla na svoje původní místo vládního zmocněnce pro bezpečí a módu a ministrem obrany byl místo ní jmenován dosud zcela neznámý politik Ben Štístko, který zahájil svůj pobyt ve funkci nastolením zcela nové poloválečné strategie. Rozhodl se, že lidi není třeba strašit a že další vládní opatření už také nebudou potřeba. Místo toho prohlásil, že miliontiny miliardtiny vojáka mikrostátu, které v Absurdistánu zabíjí stovky lidí denně, si zaslouží obdiv a respekt za svoje bojové dovednosti a slíbil jim za příměří, že budou navrženy na státní vyznamenání, bude jim postavena socha a bude podle nich pojmenována významná ulice v Kocourkově.

I když to zní neuvěřitelně, nová vládní strategie zabrala a útoků mikrostátu začalo ubývat. Ben Štístko pak prohlásil, že současná vládní opatření zůstanou v platnosti do Vánoc, a slíbil spoluobčanům, že pak zažijí takové Vánoce, jaké ještě nikdy nezažili!

Prokop se na ně pomalu začínal těšit; věřil totiž vládním slibům, že stromy neopadají a že až budou Vánoce, budou stromy zářit všemi barvami. Naopak prognóze, že naživu zůstanou jen politici a prognostici, příliš nevěřil.

pokračování příště