Klášter (1)

I.

Ty podivné stavy na mne přicházely odmalička. První, na který si pamatuju, byl ten s Vilémkem. Možná jsem před tímto záchvatem zažil ještě jiné, menší, ale tento byl ten, po kterém jsem si začal uvědomovat, že se mnou není něco v pořádku.

-

Událo se to asi rok před smrtí mých rodičů. Bylo mi jedenáct, a jelikož jsem byl jedináček, často jsem si chodil hrát na vedlejší statek. Náš soused se jmenoval Zabrag a velice dobře se přátelil s mým otcem. Měl devět dětí, z toho šest kluků, s nimiž jsem trávil většinu svého volného času. Do školy chodilo z naší vesnice jen pár dětí z bohatších rodin, a tak jsem se učil doma s maminkou pár hodin po obědě. Nikdy se mi do toho sice moc nechtělo a nabízel jsem se, že raději půjdu s tatínkem pracovat kolem domu, ale rodiče říkali, že pokud chci v životě něčeho dosáhnout, musím umět číst a psát, počítat aspoň do tisíce a vědět něco o svém kraji a o přírodě. Když jsem si tedy svoje pracovní povinnosti splnil dopoledne a při učení jsem se snažil, dával pozor a všechno rychle zvládl, měl jsem téměř celé odpoledne pro sebe.
Nejčastěji jsme se Zabragovic hochy blbli na louce nebo jsme šli k nedaleké řece, kde jsme buď chytali ryby nebo se koupali. Vzhledem k tomu, že jsme nikdy nic neulovili, většinou jsme skončili u bláznivé plavecké honičky nebo jsme se rozdělili na dva tábory a válčili proti sobě. To pak vzduchem létaly spršky bahna, vodních rostlin a všeho možného. Přes cákání vody jsme na sebe kolikrát ani neviděli, takže vlastně bojovali všichni proti všem. Každý rok, když přešla velká voda po jarním tání, jsme si postavili v křoviskách na břehu provizorní chatrč, z které jsme vyráželi na výpravy po okolí nebo jsme líně leželi uvnitř, klábosili o důležitých klukovských problémech a svět byl náš.
Jednu jarní neděli jsme jen zevlovali kolem statku, neboť Zabragovic děti čekaly, až se jejich otec vrátí z trhu. Čas se příšerně vlekl, a tak si kluci krátili chvíli tím, že nahlas přemýšleli, co jim tatínek přiveze na zub. Později jsme se přemístili o kus dál ke staré, uschlé hrušce a kamínky z cesty jsme se trefovali do jejího kmene. To už se k nám připojilo i pár dalších dětí z vesnice a soutěžili jsme, kdo zasáhne strom třikrát po sobě, kdo z největší dálky a podobně. Když jsme byli v nejlepším a mně se docela dařilo, nejstarší Zabragovic syn Karem vykřikl: „Táta jede!“
Z opačné strany směrem od města se k nám blížil koňský povoz. Radostně jsme zavýskli a pelášili ke statku. Už zdálky jsme viděli, že se starý Zabrag šibalsky usmívá. Zadržel koně u chalupy a seskočil na zem. Těšilo ho, když viděl naše nedočkavé a vzrušené tváře, a tak nás navnadil ještě víc:
„Vezu vám překvapení! Živého kamaráda!“
„Jé, tati, ukaž,“ vykřikl Olik a všichni jsme se snažili zahlédnout něco přes okraj vozu. Zabrag chytil Olika a vysadil ho nahoru. Karem byl z nás nejstarší a nejvyšší a vylezl na vůz vlastními silami. Já jsem se o to také marně pokoušel, ale najednou mě zezadu sevřely dvě silné ruce a vmžiku jsem stál mezi Olikem a Karemem.
„Tak jestli to najdete, zvědavci!“
Očima jsem přeletěl všechno nakoupené zboží, ale žádné zvířátko jsem nikde neviděl. Pár nějakých pytlů s kdovíčím, různé zemědělské nástroje, v rohu byly složené nějaké látky, bylo tam pár dalších věcí, ale to bylo všechno. Můj pohled se potkal s Karemovým a oba jsme jen pokrčili rameny. Zbylé děti nás dychtivě sledovaly, ale my jsme jim žádnou radostnou novinu zatím oznámit nemohli. Všichni se začali tázavě otáčet na Zabraga. Ten stál kousek dál, ruce opřené v bok, a skvěle se bavil. „Vy jste mi ale nedočkavci.“
„Tati, nenapínej nás,“ zaprosila Erisa, prostřední dcera, a objala tátu kolem nohy.
Pohladil ji po vlasech a ukázal rukou: „Tak se podívejte támhle.“
Karem okamžitě zareagoval, přiskočil k čelní stěně povozu a naklonil se přes ni. „Už to mám! Už to mám!“ zvolal nadšeně a obrátil se k čekajícímu hloučku. „Tady je to!“ Hbitě přelezl dopředu a s námahou zdvihl malou bedýnku. Sestoupil dolů, položil ji na zem a snažil se ji otevřít. Ostatní se nakupili kolem něj a každý chtěl být co nejblíž a zahlédnout, co se skrývá uvnitř. I Olik seskočil z vozu a já zůstal nahoře sám. Byl jsem sice trošku rozmrzelý, že jsem zvířátko neobjevil já, ale musel jsem se smát, když jsem viděl, jak Karem zápasí s dřevěnou schránkou.
Nakonec se mu podařilo odklopit boční stěnu a do příštích třech měsíců našich životů se vřítilo malé selátko. S vyděšeným pištěním proletělo mezi překvapenými dětmi a podrazilo nohy přibíhajícímu Olikovi. Starý Zabrag se málem udusil smíchy.

-

Vepříka jsme pojmenovali Vilémek. Už ani nevím, kdo to jméno vymyslel, ale hned po jeho vyslovení bylo jednomyslně přijato.
Prasátko se stalo velice rychle miláčkem nás všech. Bylo neuvěřitelně čilé, brali jsme ho se sebou ven a bylo věrnější než leckterý pes. Chodila se na něj dívat omladina snad z celé vesnice a naše parta byla rázem středem zájmu, neboť každý se s námi chtěl kamarádit, aby si mohl hrát s naším Vilémkem. Když trochu vyrostl a zesílil, menší děti se na něm dokonce vozily, ale jemu to ani trochu nevadilo, byl rád středem pozornosti a při dovádění s námi měl vždy takový až lidsky šťastný výraz ve tváři. Měl jsem ho strašně rád a v tu dobu jsem si nedovedl představit naše hry a zábavu bez něj. Stal se v podstatě jedním z nás.

-

Necelého čtvrt roku po Vilémkově příchodu se mi to stalo. Byla horká letní neděle a Karem za mnou přišel těsně před polednem s tím, že už jsme dost velcí na to, abychom se o sebe postarali sami, a že už v otázkách shánění jídla nemusíme spoléhat na dospělé. Jeho návrh opatřit si oběd našimi loveckými schopnostmi a zkušenostmi mě nadchl, avšak nebyl jsem si jistý, že stejné pocity budou sdílet rodiče. Maminka ale s chápavým úsměvem uznala náš argument, že jeden třináctiletý a jeden jedenáctiletý kluk se ve světě neztratí, a tak už jsme po chvíli pádili směrem k řece. Z chatrče jsme vytáhli naši vlastnoručně vyrobenou udici, na háček jsme dali kus těsta, co vzal Karem doma, a těšili jsme se na bohatý úlovek.
Po hodině sledování, kterak macatí pstruzi nevšímavě míjejí naši návnadu, jsme naše smělé plány o vlastní obživě museli opět odložit na neurčito. Vracet domů hladoví jsme se ovšem nemohli, měli jsme svoji hrdost, a tak jsme vymysleli náhradní plán: výpravu do švestkového sadu jednoho bohatšího souseda. Pomohl jsem Karemovi vydrápat se do koruny stromu a pak jsem jen dával pozor, jestli se nikdo neblíží.
Když jsme poté seděli v naší chatrči a spokojeně pojídali načesané plody, ani ve snu mne nenapadlo, že o pár minut později zažiji něco, co mě bude dlouho budit ze spaní. Ještě horší však bylo, že tento stav jsem rozhodně neměl zakusit naposled...

-

Vraceli jsme se zpátky a nejdříve jsme se chtěli mrknout na Vilémka, pozdravit ho a zkontrolovat, jestli mu nic nechybí. Jak jsme se blížili k Zabragovic statku, viděl jsem, že se u jeho ohrádky sklání nějaký muž. Obrátil jsem se na Karema a chtěl jsem mu něco říct, ale můj přítel tam najednou nebyl, i když pár okamžiků předtím jsme kráčeli jeden vedle druhého. Podíval jsem se tedy zpět před sebe a krev mi ztuhla v žilách.
Ten člověk měl na sobě řeznickou zástěru a v ruce obrovský nůž. Překročil nízkou ohrádku a obkročmo si stoupl nad Vilémka. Jednou rukou ho chytil za rypáček a druhou mu rychlým pohybem podřízl krk. Několik okamžiků jsem jenom stál, neschopen jakkoli se pohnout. Neznámý si otíral zkrvavený nůž do zástěry, ve tváři měl naprosto netečný výraz. Myslel jsem, že mi pukne srdce.
„Vilémku, né!“ zakřičel jsem, ale hrdlo jsem měl tak stažené, že slova sotva vyšla ven.
„Né!!!“
Slzy mi vhrkly do očí a nemohl jsem dále ovládnout svou bolest a hněv. Rozeběhl jsem se ke statku, ale tělo mě neposlouchalo. Zrakem jsem jen vnímal Vilémka, jak leží na boku v kaluži krve a škube sebou ve smrtelné křeči.
„Vilémku!!!“
Nohy mi selhaly a spadl jsem na zem. Chtěl jsem se co nejrychleji postavit, ale neměl jsem v sobě žádnou sílu. S námahou jsem se zvedl alespoň do kleku. Otřel jsem si tváře a snažil se zaostřit. Muž stál s nožem v ruce a vypadal, jako by si mě ani nevšiml. Místo Vilémka jsem rozeznával jen rozmazanou dvoubarevnou šmouhu - růžovou a rudou. Zabořil jsem obličej do dlaní.
„Vilémku, né! Proč ti to udělali? Proč?“
Skrčený jsem klečel na cestě a vzlykal.
Najednou jsem ucítil na zádech něčí ruku. Narovnal jsem se a vlhkýma, opuchlýma očima rozpoznal Karema.
„Co se ti stalo? Jsi v pořádku?“
Proboha, copak nevidí, co se stalo Vilémkovi? „Podívej,“ zašeptal jsem a ukázal rukou k ohrádce.
Člověk, kterého jsem tam však spatřil, neměl oblečenou zástěru, ale všední oděv a nedržel ani žádný nůž. V ruce měl stéblo trávy a šimral živého a zdravého vepříka pod bradou. Ten si nás všiml a začal radostně funět a skotačit.
Otočil jsem se zpět na Karema. Měl zmatený a zároveň starostlivý výraz.
Zoufale jsem se pokoušel pochopit, co se se mnou děje: „Kde jsi byl? Já jsem se bál, že...“
Zíral na mě skoro vystrašeně. „Kde jsem byl?“ ptal se nechápavě. „Celou dobu jdu s tebou.“ Musel si myslet, že jsem se zbláznil. „Tys najednou začal utíkat a křičet. Není ti nic?“
Přistoupil blíž ke mně a chytil mne kolem ramen. Uvědomil jsem si, že se celý třesu a nedokážu to zastavit.

-

Následující neděli si ten muž Vilémka odvedl, protože, jak říkali kluci, jeho krmení stálo moc peněz a nepříliš bohatí Zabragovi si ho nemohli dále dovolit. Nepomohlo ani naše žadonění, náš kamarád musel pryč. Byl to smutný závěr nejlepšího léta v našem životě a zlověstné předznamenání věcí příštích.
Pár týdnů nato postihla náš kraj smrtící epidemie a mé dětství skončilo. Přišel jsem o oba rodiče, zemřela spousta mých kamarádů a řádění nemoci nepřežily i tři Zabragovic děti. Mě odvedli do sirotčince daleko pryč od naší vesnice. Když jsem se naposledy loučil se svým nejlepším přítelem Karemem, vypadal jako kost a kůže. Vždycky byl větší a silnější než já, ale také jej nemoc skoro zabila. Snad se z toho dostane. Věřil jsem tomu.