Kolikrát ještě vyjde slunce.

RENE

11.08.2020

básně/život

390(6)

Světů je bezpočet
šest, nebo sedm.
Možná i trochu více.

Rozpolcené plíce, dech
už není. Někam odměřený,
nechali mi tu jen zbytek.

Prý pro astmatika postačí.
Dusím se v legraci, potácím
se padám na zem, jako haluz.

Rozsvícený rozvoz zbytků,
těl. Něco bych taky chtěl
máte mozek, stačí mi ten
obyčejný. Useknutý průměrný,
vyměním za své. Useknuté
ruce při výuce, granátů nesmělých.

Vstanu nepropadnu se už dále.
Ptám se nevím co mě čeká, další
věta? Nebo jenom otázka proč o
život tu stále bojuješ. Země hojí
ty mé rány, ze všech stran jsem
napadán. Do kolbiště otroků se
propadám. Gladiátor na jedno
použití, nuznost v lžíci jím tu stále
opodál, někdo hostiny tu pořádá.

Nevyřčený obraz zkázy, vzlyká tady.
Utopen v kádi převrátí se v uskočení.
Jaké rčení tu tedy není, na sjezdu
poklesů a vytanutí. Nekřičím jen tu
otevírám ústa, něco z nich vychází.
Není to zvuk je to shluk mnoha muk.
Zatčený až na konci, jako vždy poté
co všechno už provedl, zametl tmu.

Uskočím k ševelení stromů v dlaních.
Ponesu pochodeň unesu zvonek.
Sednu do myšlenkových pochodů.
Uteču budu síť, chytím tě než upadneš.
Roznesu na kopytech jitřní vánek.
Ševelím, zním jako prokletí, nechceš snít?.
Ucelený obraz zblízka nudný podraz.
Svítá zase snímám saze, dotek hnětu.
Bez poskvrny bez podnětů, život ho smetl.