Ranní ptáče, dál doskáče

Ranní ptáče – dál doskáče?

Znáte toto přísloví?
Vím, že ano, kdo by ho taky neznal, když se s ním téměř každý den setkáváme.

Probouzím se a říkám si :
ještě chvilku, budíka mám nařízeného o deset minut napřed, tak můžu ještě chvilku ležet.
No jo, ale abych nezaspala a musím ještě vzbudit dcerku, sice už není malá jako když jsme vstávaly do školky, ale to procitnutí do nového rána jí dává zabrat stále, přestože již má základku za sebou.
Je to neskutečný spáč, ale zase lepší než „nespáč“.
I ona si nastavuje mobil – tedy budík v něm napřed, aby pak mohla ještě chvilinku spát.
Chvilku – chvilinku a nebýt mě, je z toho minimálně hodinka. Škola daleko, už né přes ulici jako kdysi a tak jedno hodinové zaspání znamená ztrátu času,zmizení autobusu kdesi v dáli v zatáčce,čekání na další, který tam jede za dopoledne pouze dvakrát.

To se jí pak nechce ani z té postele vylézt, ale musí - „Škola – základ života“

Otevřu okno a slyším krásný zpěv ptactva, který mi nálívá optimismus do žil.
Přemítám, kde Ti ptáčci spí, v kterém stromu, keři, jak dobře se asi vyspí, že jim nedělá problém vstávat v tu neskutečně krutou ranní hodinu, tak brzkou – již někde v půl čtvrté ráno.
Postaví se na ty dvě slabé nožičky a už spustí své árie, které jim trošku závidím.
Zapínám rádio, z kterého slyším hlas moderátora, který působí samozřejmě taky tak svěže, jako by ani nebylo ráno.
Nechápu to, proč já nejsem ptákem nebo moderátorem?
Do hlavy se mi derou myšlenky na to okřídlené přísloví, že ranní ptáče dál doskáče. To by mě zajímalo, kam až doskáče, ale asi dost daleko, když z toho vznikla ta věta, které se nepřestávám divit.
Ať se snažím jak chci, mé skákání se nedá srovnat s tím ptačím.

Budím své drahé dítě a slyším : to už je ráno, já chci ještě spát !

Vstávej, nebo zaspíš, koupelnu máš volnou a já už musím jít do práce.
Hmm, už jdu,...
Ranní ptáče, dál doskáče – povídám jí ve dveřích. Co? Nechápavě se mě táže: "dej s tím pokoj, nejsem žádnej pták, ale kachna." Kachna? Divím se zase já,..pak mi to dojde, no jo – má dcera se jmenuje Kateřina a nemá ráda, když jí někdo říká Kačko, Káťo, Kačenko,...
zkrátka si sama dala přezdívku Kachna. A jak známo – kachna neskáče.
Jo, jo – přitakám a odcházím.

Zítra je sobota, vstávat brzy nemusím, ale přesto zkusím vylézt z pelechu asi tak mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní a uvidím, kam až doskáču.
Sama jsem na to tak zvědavá, že ani dospat nemůžu. Budík mám vypnutý,okno otevřený a nestačím se divit, jak rychle mě ten ptačí zpěv vytáhl z postele.
Protřu si oči, místo zapnutí rádia se napiji vody a spustím árii s ptactvem. Vyrovnat se jim nemůžu, ale těší mě zpěvavě svižný pocit, kterým se najednou ráno stává ránem, které jsem už dlouho nezažila.
Energie, kterou mi to nalilo do žil je neskutečně nádherná, najednou se těším na celý nadcházející den!
Mám touhu jít vzbudit všechny kolem sebe a nakazit je tou ranní růžovou eufórií.
Pak si to rozmyslím a kochám se vším kolem sebe, prozpěvuji si, rovnám si myšlenky, mám čas na vše, co by mě ve všední pracovní den ani nenapadlo.

Skočím do obchodu pro čerstvé pečivo, což jindy nedělám – stačilo by to od včera.
Vrátím se, připravím snídaní, vysprchuji se, než se spáči vzbudí a obsadí mi koupelnu a potom dám prát prádlo.
To už bude šest hodin, co bych ještě tak udělala, co po ránu nedělám a jindy nestíhám pro samou pracovní vytíženost.
Vezmu psa na delší procházku než je zvyklý. To bude radosti!
Vrátím se, prádlo je již vyprané, pejsek vyběhaný, nasypu mu misku granulí a jdu věšet prádlo.
Sedm hodin dvacet minut, všichni ještě spí.
Konečně se nasnídám i já – čerstvě vyvětraná ani trošku unavená.
Dám si džus, banán a jogurt. Beru papír s tužkou a sepisuji, co dnes s rodinou podnikneme.
Hodiny na věži odbíjí osmou, vše mám sepsané a mám pocit, že času je mnoho na všechno.
Jdu vyžehlit prádlo, které už dlouho čeká a postavím na sporák hrnce.

V deset už mám vyžehleno, uvařeno a co teď?
Nevydržím to a jdu konečně vzbudit zbytek své rodiny. Přeci už musí být vyspalí a nenechám je prolenošit celé dopoledne.

Vstávejte miláčkové, já už jsem udělala toto a toto říkám jim nad postelemi a ,...
Mamíí, co blbneš, vždyť je sobota.

Ranní ptáče – dál doskáče, chlubím se a mám z toho radost, co vše jsem tak brzy udělala a celý den volna přede mnou. Jen ta moje rodinka to nechce nějak pochopit.
Zkusím to i příští sobotu nebo neděli, třeba se přidají.

Nepřidali se, ani mě to nadšení dlouho nevydrželo, raději si konečně v sobotu přispím,..