Prokop z Absurdistánu se vrací do mateřské školky

předchozí díl: https://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=40767-prokop-z-absurdista
nu-vitezi-ve-valce

Rozhodnutí nepřijmout nabídku všeobecného výprasku se Absurdistánu vyplatilo. Ze zahraničí postupně docházely zprávy, že už byly zaznamenány nejen případy, kdy tatáž osoba dostala výprask víckrát po sobě, ale i takové, kdy dostala několik výprasků současně! Takže se potvrdilo, že mikrostát je nepřítel zrádný a nedůvěryhodný.

První týden po vyhlášení vítězství ve válce nastalo bezvládí. Zatímco se vojáci stáhli z ulic a už jen hlídali spoluobčany, které zahraniční umělá inteligence poslala do domácího vězení, policisté ještě nenastoupili a vládu nadále organizoval ředitel krize. Civilisté však dostali dovoleno chodit po ulicích a brzy si všimli, že je nikdo nehlídá, takže ti, kdo si ještě nezvykli prosedět celý den u počítače, začali na ulicích trávit značné množství času, tajně se stýkat, šířit drby, a dokonce – porušovat nařízení o náhlavnících! A nikomu to nevadilo.

Dana Bábovková však začala ztrácet na popularitě.

„Jak to, že i po skončení války vedete zemi z titulu ředitele krize a držíte zavřené provozovny?“ zněl dotěrný dotaz rozhlasového moderátora v oblíbené polední diskusní relaci.

„Víte,“ začal se ředitel krize vytáčet, „ono není všechno takhle jednoduché. Já bych samozřejmě hrozně ráda zase otevřela kadeřnictví a módní salóny, ale tahle válka naše hospodářství těžce poznamenala a vláda je hrozně vytížená; nemá čas se o to všechno postarat. Víte, ony jsou ty sociální sítě a počítačové hry úděsně návykové, takže mi nějakou dobu potrvá, než od nich naše volené zástupce zase dostanu, aby mohli řídit svoje rezorty, ale to jistě chápete, že? Je to pro mě velká zodpovědnost a já se jí ani trochu nezříkám. Všechno to dělám pro vaše dobro!“

„Některým spoluobčanům také vadí náhlavníky,“ poznamenal moderátor.

„To snad nemůže být pravda!“ hystericky vykřikla Dana Bábovková. „Vždyť jsou přece v módě. Copak byste chtěli být out? To snad ne! Noste náhlavníky – buďte cool! Věřím, že si na ně brzy zvyknete a pak už je budete nosit pořád...“

„Ale podle mimořádné zprávy ministerstva zdravotnictví od začátku války vzrostl výskyt akné, vyrážek a zánětů kůže v oblasti hlavy až o 340%!“

„No vidíte, přece byste nechtěla, aby někdo viděl, že máte akné! Tím spíš by měli lidé náhlavníky nosit, kdykoliv by je mohl někdo cizí vidět, a doma pak věnovat co nejvíc času péči o pleť,“ vysvětlovala Dana Bábovková svoji strategii. „A pokud se v něm opravdu necítíte dobře, tak když vás nikdo nevidí, tak ho nosit nemusíte. Je to jako s podprsenkou... Přece nechcete, aby se nějaký zvrhlík koukal, co máte pod náhlavníkem. Mohl by si třeba myslet, že když máte malou hlavu, tak jste hloupá, ale to přece vůbec není pravda! Je nespravedlivé hodnotit lidi podle hlavy...“

Druhý týden se situace radikálně změnila. Předseda vlády veřejně oznámil dvě zprávy – tu, podle jeho slov, důležitější, že ve své oblíbené online hře konečně dosáhl maximálního levelu a má už 21 achievementů z 30; a tu druhou – „Konec flákání! Absurdistán se vrací k normálu. Vládnout bude vláda a všichni zaměstnanci ať zase chodí do práce a doženou všechno, co původně měli udělat za ty dva měsíce války!“

Vzápětí jmenoval Danu Bábovkovou vládním zmocněncem pro bezpečí a módu, což, jak se později ukázalo, znamenalo jen to, že si v kanceláři přesedla z „křesla ředitele krize“ na sousední „křeslo vládního zmocněnce pro bezpečí a módu“ a posunula si k němu notebook, ale odpovědnost za svoje dosavadní rozhodnutí nechala na původním křesle, jak bylo v Absurdistánu v podobných situacích zvykem.

Předseda vlády pak nařízení o náhlavnících důkladně zrevidoval a během následujících týdnu k němu (navzdory protestům Dany Bábovkové) přidával další a další podivné výjimky, takže lidé už ztráceli představu, kdo a kde musí náhlavníky nosit. Nakonec je nosili převážně jen tam, kde byly cedule, které říkaly, že je mají mít. Proto si takové cedule pořizovali podnikatelé do všech provozoven a visely na oknech autobusů, ve vagonech vlaků, v obchodech, obchodních centrech a na spoustě dalších míst.

Zaměstnanci se tedy vrátili do práce a měli pracovat jako dřív. Nebylo to ovšem jen tak. Provozovny obsluhující veřejnost (např. autobazary) dostaly nařízeno, že musí mít u vchodu pro zákazníky připravenu pleťovou vodu a papírové ručníky zdarma a zaměstnanci musejí nosit děsivé náhlavníky a módní rukavičky, někteří dokonce futuristické štíty a poklopy, zkrátka vše podle posledních kyberpunkových módních trendů. Absurdistánské firmy se snažily dohnat, co zameškaly, takže třeba jeden absurdistánský deník teď vycházel třikrát denně, ale zato továrna na automobily hned vyhlásila celozávodní dovolenou, protože za dobu války vyšlo tolik předpisů ohledně emisí výfukových plynů, že nikdo nevěděl, jak by se teď dal legálně vyrobit automobil, a zda je to vůbec ještě možné.

Pak unikla děsivá zpráva, kterou se vláda snažila ututlat – i po skončení války se na některých místech stále ještě bojuje! Nová absurdistánská strategie je vyčkávat, kde nepřítel udeří, a pak tam poslat silnou vojenskou divizi a rozkázat vojákům, aby mlátili všude kolem sebe, aby tak způsobili mikrostátu větší škodu než sami sobě. Nicméně tato zpráva, ačkoliv pravdivá, byla brzy přehlušena přívalem fake news ze sociálních sítí, takže se k ní ani vláda ani média už příliš nevyjadřovaly.

Nejlépe dopadli žáci. Vláda vydala nařízení, že žáci budou do školy a ze školy chodit, jak budou chtít, a na ty, kdo ve škole zrovna nebudou, bude nahlíženo, jako by tam byli. Žákům, kteří si nepřevezmou vysvědčení osobně, bude doručeno poštou. Případný pozdější nedostatek vzdělání jim vynahradí vláda. Na toto nařízení byl předseda vlády zvlášť pyšný a sliboval si od něj výrazný nárůst volebních preferencí své strany u prvovoličů.

Učitelé bohužel takové štěstí neměli a museli do škol nastoupit všichni. A protože podmínky výuky byly nyní mimořádně náročné, musely školy nabírat další učitele, kde jen mohly. A tehdy dostal inženýr Prokop mimořádnou nabídku.

Mateřská školka, kde původně pracoval, mu nabídla, že díky vládnímu nařízení o zmírnění dopadů poválečné krize může nyní nastoupit na svoje bývalé místo a přesto nadále pobírat podporu v nezaměstnanosti! Prokop se rozhodl, že si přivydělá, a tak nabídku přijal.

První pracovní den strávil studiem nových vládních předpisů a přestavováním nábytku podle nich. Ten den odcházel z práce spokojený a plný elánu. Druhý den však byl jiný. Dorazili tři žáci ze třiceti. Zatímco děti se nové situaci rychle přizpůsobily, Prokop se cítil nějak nesvůj. Nevadilo mu ani tak to, že má ve třídě tři obrovské náhlavníky, ze kterých koukala malinká tělíčka hmatající po displejích tabletů a chytrých telefonů. Dokonce mu ani tolik nevadilo, že většinu hodiny strávil známkováním dvaceti sedmi nepřítomných žáků, které v životě ani neviděl. (On tedy přes ty náhlavníky pořádně neviděl ani ty přítomné...)

Nejhorší však bylo to, že výuka probíhala úplně jinak, než jak byl kdysi zvyklý! Když tu kdysi pracoval, seděly děti u stolních počítačů s hlučnými bílými klávesnicemi a těžkými monitory a kromě poťukávání myší a občasného psaní na klávesnici se také hodně dívaly po svých sousedech a pokřikovaly po sobě. Jenže teď měli žáci, které od sebe dělilo skoro pět metrů, pohled pevně upoutaný k malinkému displeji, jezdili po něm prstem sem tam a byli potichu. Dokonale potichu. Tak potichu, až z toho Prokopa přepadala úzkost a nemohl se dočkat, kdy už vyučování skončí. Cítil se jako v hororu a neustále se mu vracela nutkavá myšlenka, že některé z těch tělíček se mu náhle objeví za zády s nožem v ruce a rozseká ho na kousky.

Tehdy, když už se blížil konec školního roku, z mikrostátu došla zpráva: „Tuhle bitvu jste vyhráli. Čert vem ty vaše zatracené náhlavníky! Ale jen počkejte! Vyzbrojíme se a na podzim na vás zaútočíme znovu!“

Vláda Absurdistánu však vydala oficiální reakci: „Občané, nebojte se! Na podzim budeme připraveni. Věřte své vládě, noste náhlavníky všude, kde je to nařízeno, jinak si dělejte, co chcete, a nic vám nehrozí.“

* pokračování příště *