Deník Williama Buckse (2015) -ochutnávka

15. 8. 1962, Dover (Delaware)
Takže, prej si mám jako psát deník nebo co, aspoň tohle mi poradil nějakej cvokař vod poldů. Sice si připadám jak nějaká puberťačka, ale třeba po jeho přečtení uvidí pokroky a pustí mě na půlku.

Jmenuju se William Bucks a dneska je mi přesně 24 let. Před měsícem mě chlupatý chytli, když jsem krad v koloniálu starýho McPhiese. Neměl jsem prachy a tenhle starej Ir má v tom svým kšeftu kromě slušnejch zisků i docela dobrou whisky. Byl to fajn den. Probudil jsem se něco kolem devátý a jelikož už dlouho nemůžu zavadit vo nějakou fachu, šel jsem se jen tak toulat po městě. Baví mě pozorovat ten spěch lidí, ty kravaťáky s kuframa, co se ženou za prací, zatímco jim jejich starý doma nasazujou parohy se zahradníkem nebo ty rádoby usedlý starý ženský, kterým samota leze na mozek a povídaj si doma s kytkama. Chtěl jsem si dát něco k jídlu, ale byl jsem totálně švorc. Naštěstí se vo pár bloků dál nacházela Harleyina vývařovna. Harley Petersonová byla známá mojí mámy. Když máti před pár tejdny natáhla bačkory, stará Harley mi na pohřbu řekla, že kdykoliv budu mít hlad, mám se tam stavit a že ví, jak je to všechno pro mě strašně těžký… prostě takový ty kecy, co se vobvykle říkaj.

Bylo tam celkem rušno. Lidi si četli noviny a pili to vyhlášený kafe. Když jsem míjel pult, všimnul jsem si, že Harley na mě mrkla a ukázala, ať si sednu, že za chvilku přijde. Pozoroval jsem veškerý cvrkot kolem mě. To místo se mi líbilo, zvláště pak ta mladá kočička na baru. Měla dost slušně naditou blůzičku… a to strejda Will velmi rád.
„Tak tady jedna kávička a jablečné koláčky pro naše Willyho.“ ozval se příjemnej hlas Harley.
Poděkoval jsem jí a dál přemejšlel, jak využít situace. Jsem docela smolař, co se týče ženskejch… měl jsem jen nějakou špinavou flundru, kterou mi před pár lety dohodil můj starší brácha. Vlivem osamění mám někdy dojem, že si ten svůj vocas urvu. Ale prej tyhle městský holky jsou docela povolný. Šel jsem proto zkusit štěstí. Čím víc jsem se blížil, byla hezčí a hezčí.

„Odprejkni, ty úchyláku!“ zapištěla má vyhlídnutá zrzka, dala na stůl pár drobnejch a dala se na odchod.
Čuměl jsem za ní jak idiot, nasranej a odkopnutej zároveň. Otočil jsem se, zda se nikdo nedívá, sebral prachy a po anglicku zmizel. Ještě jsem stihnul Harley zamávat.

Zahnul jsem do první knajpy, která měla v tu dobu votevřeno. Plesnivýmu barmanovi hodil na dřevo všechny mince a jako pán jsem si objednal nějakou režnou. To, co mi nalil, chutnalo jak koní chcanky (ale za tu cenu), zřídil jsem se po tom slušně. Když jsem se vypotácel bylo něco kolem druhý, plácnul jsem sebou na lavičku a hodil si dvacet. Po probuzení jsem chytil opět slinu, ale nebyly prachy. Rozhlíd jsem se a uviděl koloniál McPhiese, zrovna mu dva závozníci přiváželi zboží. Zalovil jsem v kapse a vytáhnul lovecký nůž, moji trofej z černýho pokeru. Počkal jsem až chlapi s rudly vypadnou a starej McPhies zůstane chvilku sám, než znovu otevře. Pak už to byla brnkačka. Zadním vchodem jsem vlezl dovnitř, zezadu mu přiložil nůž na krk a zařval si o prachy. Dal mi všechno, jenže moje mlsná huba chtěla ještě tu whisky a zatímco sem si pro ní kráčel k regálu, McPhies zavolal fízly. Byly tam během vteřiny. Vytáhli na mě bouchačku a já musel odhodit nůž (kterej mi pak ty kurvy sebraly), nasadili klepeta a šup se mnou do antonu. Na stanici se s nějakým papírováním moc nemazali, chytli mě při činu a tak jsem putoval rovnou do vazby. Byla tam zima a strašnej smrad. Za pár dní jsem měl soud a dostal jsem jako prvně souzený sníženou sazbu tři roky.
Ani nevím, jak se jmenuje věznice, kde teď jsem. Je tu plno ostrejch hochů, na cele se mnou sedí nějákej Eddie, sedí za znásilnění tří ženskejch. Včera jsem mu povídal o té zrzce z Harleyiny vývařovny a on řekl, že by jí ukázal, jak to dělaj chlapi kurvám na jihu. Je to dobrej maník.
Snad mi bude ten trest utíkat, je tu nuda…

Will