Návrat

Vítej smutku, zdráva buď marnosti,
co věrně už mě provázíte léta
a pravdivě mně sdělujete že je veta,
po opulenci, neřesti.

Ptáte se mě kde jsem byl,
proč na čas jsem vás opustil?

Víte, na chvíli jsem uvěřil,
že tu jsou i jiní,
co uvedou mě do překrásných síní
vykládaných štěstím duše,
v nichž slova nezní hluše.
Prostě že existovat může jiný cíl.

Teď a zřejmě navždy už se vracím
a vítám svoje souputníky věčné.
Odzvonilo posledním už šancím
a po té ráně sečné,
co otrlost mou proklála,
jizva už se hojit počala.

Vím, co chcete vědět vy dva věrní.
Ptáte se mě, zda to za to stálo.
Zda hořkosti a černi
spíše mě to nevydalo.

Zahlédl jsem, byť jen z velké dálky,
jak vypadají malované šálky,
v nichž láska po okraj je vlitá,
nápoj co prý potěšení skýtá.
A i když nemohl jsem ochutnat,
i jen pohled na ně měl jsem rád.

Byl jsem v kraji, kde poletují vážky
a všechny cesty bez překážky
přímo k štěstí míří.
Kde jiskry nejkrásnějších citů víří,
jen najít víru a tou je zachytit,
svou vyschlou duši jimi nasytit,
pak budeš milovat i milován
a nikdy víc už nezůstaneš sám.

Byl jsem tam, ale pouhou chvíli,
všechny ty krásy na mě nějak nevybyly.
Už není koho ani za co prosit,
marně jsem se snažil.
Ale to vše co jsem zažil,
už věčně v srdci budu nosit.