Paříž 2019 I, díl 2.

Snídaně, "blešák"
V neděli ráno se vydáváme na snídani. Jídelna je v přízemí vedle recepce, může tam vejít kdokoliv, třeba zvenku, a cokoliv si dát. Představuji si, jak by to vypadalo u nás - snídaňové kartičky, kontrola u vchodu (jste-li hotelový host), příděl jídla a nápojů na kusy… Tady nic takového. Na pultech jsou košíky s croissanty a vekami, balené džemy a másla, med a sýry, mísy s kompotem, nápojové automaty na džusy a kávu. Prostě si naložíte, kolik chcete, sníte a jdete.

Při včerejší cestě do hotelu jsme procházeli pod mostem, kde probíhal jakýsi bleší trh. Hromady černochů s nevábným zbožím rozloženým přímo na zemi, děsný svinčík. Říkali jsme si „aha, je sobota, probíhá blešák“. Další dny nás přesvědčily, že blešák neprobíhá jen v sobotu nebo o víkendu – je tam každý den. Jelikož se nachází cca 200 metrů od hotelu, není to moc vkusné.
Je to ale snad jediná vada hotelu, protože jinak je vše, včetně vybavení pokojů, v pořádku.


Blešák jsme fotili raději z větší vzdálenosti. Není sice moc vidět ten svinčík, ale netroufli jsme si přijít blíž a začít fotografovat.















Eiffelovka
Dnešní den patří, podle plánu, Eiffelovce. Poprvé používáme metro. Všechno je v pořádku, až na jednu drobnost. Před vstupem do turniketu, který označí jízdenky, jsou jen názvy konečných stanic. Pokud je neznáte a víte jen, kde chcete vystoupit, nezjistíte správný směr, dokud tam nevstoupíte. Prostě chybí seznam stanic před vstupem na tu kterou linku. Naštěstí vám ochotně poradí zřízenci.

Vystupujeme asi 2 kilometry před věží. Míjíme pavilon Grand Palais a za domy začíná vykukovat Eiffelovka.




Před vchodem pod vlastní věž procházíme kontrolou – zavazadla, rentgen.

Kontroly jsou vůbec v Paříži neustálé. Před vstupem na památky, na akce, do objektů.

Okolo tří pilířů jsou fronty na vstupenky, u čtvrtého ani ne. Tam je vstup na schody pro pěší. Ani nezkoušíme, tak ve formě zase nejsme. Stojíme něco přes hodinu ve frontě u východního pilíře. Francouzi jsou milí a u každé fronty mají cedulku, jak dlouho v ní budete stát. Po hodině se dostáváme k pokladnám, kupujeme dva lístky do nejvyššího patra a platíme dohromady 51€.



Pak fronta do výtahu do prvního patra, fronta do druhého výtahu a konečně jsme na nejvyšším výhledu.

Bašta, těžko slovy popsatelné.




Šťára
Po návratu na pevnou zem se vracíme parčíkem u východu. Všude jsou černoši a nabízejí suvenýry. Především Eiffelovky všech barev a rozměrů, blikající, svítící i hrající, od 1 do 20€.
Náhodou se stáváme svědky šťáry. Zboží mají černoši rozbaleno na zemi na dekách. Najednou, kde se vzali, tu se vzali, přijíždí na kolech dva četníci. Černí prodejci reagují bleskově. Několika dozajista precizně nacvičenými pohyby balí za protilehlé cípy deky do ranců, doslova během půl vteřiny je mají na zádech a s veselým smíchem odcházejí. Četníci projíždějí a předstírají, že nic neviděli.

Obědváme v Brasserie v jedné boční uličce (jak už jsem zmiňoval, kavárnám na hlavních bulvárech se vyhýbáme, jako čert kříži). Tacos plněný kebabem, sýr, zelenina a cola zero. Sakum prásk pro dva za 26€. Stejné jídlo by na hlavních bulvárech na této ceně pro jednoho začínalo.

Nabíráme směr na Avenue d'Iéna, vedoucím na Place Charles de Gaulle k Arc de triomphe, tedy Vítěznému oblouku.


Vítězný oblouk, Elysejská pole


Tady se mi také vyjasňuje, proč se na Vítězném oblouku platí. Dá se vyjet nahoru, jako na rozhlednu. Fakt jsem to dřív nevěděl.

Od Vítězného oblouku dolů se táhne snad nejznámější pařížská třída Avenue des Champs-Élysées. Je přes 2 kilometry dlouhá a 200 metrů široká, zaplavená turisty a přepychovými obchody. Manželka trvá alespoň na fotce obchodu Cartier. Budiž. Pokud mě nebude nutit tam nakupovat. Na hodinky za 110 000€, vystavené ve výloze, skutečně nemám.



Naštěstí, kromě prodejen Hugo Boss, Armani, Versace, Tommy Hilfiger a dalších, je tam i McDonald's. Takže si máme kde koupit kafe za rozumnou cenu.
Po cestě dolů po Elysejských polích míjíme už zmiňovanou, téměř přesně uprostřed chodníku odloženou elektrokoloběžku.

Zhruba v prostřední části Champs-Élysées mají kšeft místní podnikavci. Stojí tam autíčka jako Maserati, Ferrari a Lamborghini a chlapci vás v nich povozí. Cenu nikde vystavenou nemají, ale za pusu to nebude.




Asi ve třetí čtvrtině Elysejských polí procházíme náměstím Place Clemenceau se sochou generála de Gaulle - La statue du Général de Gaulle. Žena byla při focení tak zaujata mým hereckým výkonem, že chudákovi generálovi šmikla hlavu.













Rozstřílené aerolinky
Ve spodní části třídy přicházíme ke kanceláři íránských aerolinek. Nevěřícně zíráme a okamžitě se nám vybavuje vzpomínka na teroristickou akci na letišti. Skla kanceláře jsou rozstřílená. Pořizujeme foto a jsme rádi, že jsme tady nebyli v okamžicích, kdy průstřely vznikaly.



Po hodinové procházce se ocitáme na dolním konci Elysejských polí, na Place de la Concorde, jemuž dominuje luxorský obelisk.



Na náměstí zrovna probíhá nějaká akce, takže před průchodem opět absolvujeme prohlídku zavazadel. Pořádá se tam sportovní odpoledne, převážně pro děti.
Hraje se tenis a basket, probíhají ukázky soubojů karate, běhá se. Samozřejmě se nezapojujeme. Sportu máme díky pěšímu procházení Paříže dost.















Vrcholný zážitek – pochvala od paní pekařky
Opět se projevuje únava z celodenních procházek, takže nabíráme směr k hotelu, kus cesty i metrem.
V uličce na Montmartru si všímáme Boulangerie, tedy pekárny. Jelikož si chceme vzít něco na zub do hotelu, jdeme konečně koupit a ochutnat slavné francouzské croissanty.

Pravý francouzský croissant je vyhlášená pochoutka, studoval jsem tedy před odjezdem správnou výslovnost této dobroty, abych její kvality nedegradoval nějakým komolením.
I pozdravil jsem paní pekařku, obligátní frází se omluvil, že neumím francouzsky a zeptal se na angličtinu. Když s úsměvem připustila anglickou konverzaci, vysvětlil jsem jí mé hluboké studium výslovnosti tohoto slova a požádal ji o posudek. Pečlivě jsem vyslovil „l’kroas’n“ (píše se to těžko, je třeba to slyšet). Odpověď paní pekařky mě nadchla. „Perfekt, monsieur!“. Byl to, alespoň pro mě, jeden z vrcholných zážitků v Paříži.
A ty croissanty byly taky „perfekt“. S chutí těch prodávaných u nás se to nedá srovnávat.

Louvre nedobytný
Na pondělní den máme v plánu vrcholnou kulturu – návštěvu muzea Louvre. Pro cestu volíme autobus. Kvůli prohlídce Paříže. V metru je vidět houbeles. Autobus postává na zacpaných křižovatkách, proplétá se úzkými uličkami. Začíná být hodně horko. Zvlášť, když trčíme v kolonách. Nakonec ale zdárně dorážíme do cíle.



Ve vchodu, pochopitelně, fronta. Manželka si všímá, že všichni ve frontě mají papíry, vypadající jako vytisknuté z internetu. Asi jsme ve špatné frontě. Ptám se černošského (jak jinak) pořadatele na prodej lístků. Neumí anglicky. Vede nás ke své kolegyni, která mi vysvětluje, že musíme mít lístky koupené online.
Manželka si na svém mobilu zapíná data a připojuje se, já přemýšlím, jak to vytiskneme. Tiskárnu s sebou fakt nevozíme. Za chvíli je „vymalováno“. Lístky se dají platit jenom e-kartou pro online platby, kterou nemáme aktivovanou.

Znovu se ptám na možnost nákupu na místě, v nějaké pokladně. „No, only online“, odpovídají. Nakonec nás posílají do nějaké trafiky (opravdu trafiky), kde prý můžeme nějaké lístky pořídit. Dobrá. Hledáme a nacházíme v pasáži Carrousel de Louvre zmíněnou trafiku. Tam zjišťujeme, že se nejedná přímo o vstupenky do Louvre. Jde o tzv. Paris Museum Pass, univerzální vstupenku do všech pařížských muzeí a památek (kromě Eiffelovky). Dá se koupit na různě dlouhou dobu, nejkratší platnost je na dva dny. Za 49€ pro jednoho. Radíme se. Nakonec manželka rozhoduje, že než dát skoro 100€ za pass, raději to propijeme.

Procházíme tedy Louvre alespoň tam, kam to jde bez vstupenek.

V podzemní pasáži Carrousel de Louvre pod muzeem je další fronta na vstup. Stojí tam sympatická černoška a dobrou angličtinou se ptá, jestli něco hledáme. No ovšem že hledáme. Vysvětluji naši situaci. Říká, že to dobře zná. Takových dotazů má hromady a skutečně jiná možnost pořízení vstupenek není. Dodává, že oni sami, jako personál muzea, nechápou zavedení této metody a že je jí líto.
 

Opouštíme nevirtuálně nedobytné muzeum a padá rozhodnutí. Ušetřené peníze investujeme do plavby výletní lodí po Seině.

Pokračování, snad, příště...