Prsten i růži

V Hamburku stojí velký dům,
Jezírko zahradní jej zrcadlí,
A u té vody vstříc kráčejíc snům
Vévodkyně ve svém čase dlí
Ve stínu jabloně, opodál vzrůstá,
Kde na větvi hoví si on,
Jablka jídá, jabloň není pustá
A tam dlí on se svou loutnou.
Když spatří ji, za léta ve zvyku
Má do strun loutny té sáhnout,
Kéž jeho hlas jako ten slavíkův
Kamenným srdcem smí hnout.
„Má paní, sladká má Annaliese,
Chtěl bych – já musím vám cosi hned říct,
Za dotyk, za pohled, za úsměv Váš
Nebudu cítit k Vám pražádnou zášť.
Když jednou pohledem zavadíte
O moji skromnou maličkost,
Vězte, nejšťastnějším mne učiníte,
Než bych měl dojídat od stolu kost.
Ach, moje lásko a paní má,
Krásnější ženu než Vás já neznám,
Do klína složím Vám prsten a růži,
Byť po Vás touží všichni muži.
Na pohled krásnější nenajdu snad,
Kdybych svět obešel natisíckrát,
Leč srdce z ledu neroztaje,
Básníka vyhnalo z jeho ráje.
Annaliese, pro úsměv Váš
Kéž morem sejdu, kéž uslyším marš,
Prsten a růži dávám Vám,
Zemřu brzy, mám-li zemřít sám.
Prsten a růže, to’ť dary jsou mé,
Kterou nade vše miluji, té,
Prsten a růže i srdce, život,
Vždyť jenom Vy mne držíte naživu.“