Hana

Hana

Co všechno se dá ukrýt do jednoho člověka? Do jedné duše, srdce, těla? Kolik síly stojí ustát jeden lidský život od začátku do konce? A přesto všechno vydržet?
I o tom pojednává divadelní inscenace Hana podle stejnojmenné knihy od Aleny Mornštajnové. Režie se chopil Martin Glaser.
Hned na začátku nutno říct, že sama autorka knižní předlohy mu dala volnou ruku v tvoření. A neměl to jednoduché. Každá postava má svůj příběh, své opodstatnění v soukolí dramatu.
Je zima, roku 1954. A Mira, devítiletá a dost vzpurná jde i přes zákaz rodičů skákat na rybník na ledové kry. Spadne do vody, tím pádem se vše zjistí. A jako trest nedostane věneček na rodinné oslavě. Tímto poněkud na první pohled fádním okamžikem se začíná pomalinku roztáčet kolo tragických událostí. Rodina onemocní tyfovou epidemií a Mira je nucena zůstat u podivínské a duševně unavené tety Hany. Ta má co dělat čí spíše nedělat sama se sebou, natož aby se postarala o Miru. Celým dílem se jako tenká linie táhne osud Židů. Sice čistější než všichni okolo nich, ale pro ostatní stále špinaví a nežádoucí. A i sama Hana jako Židovka zakusí až moc na jednu zdánlivě křehkou ženskou bytost. Odmítnutí mužem, transport do koncentračního tábora a návrat do běžného života.
Mira zde působí zčástí jako vypravěčka, zčásti jako hybatelka děje.
Hlavní role Hany se zde chopila Eva Novotná. Haně vtiskla emoce, odvahu, naději. Na druhou stranu také bezmoc, slzy, zoufalství. Jde s ní celým dějem statečně a nechává se jí unášet. Ani na jeden okamžik jí být nepřestane. Divákům se tak naskytne pohled na života plnou dívku, která se zamiluje. Zamiluje až to bolí a hlava je v oblacích. Zamiluje tak, že když ji její ctitel odmítne díky židovskému původu, tak stejně silně trpí a padá na dno.Ženu, která by v koncentračním táboře jeden moment raději umřela, než aby bojovala dál. A stejně zase vstala a žila. Eva Novotná dokázala, že i tak silná role se dá hrát bez kýče a patosu. Nepřehrává a i ta sklíčená depresivni teta Hana má díky ní lidskou stopu. A to co dala ona Haně, tak dala sice v menší míře autentičnosti Elena Trčková Miře. Provokativní, zvědavá, ale pořád ta malinká holka, co dělala co neměla. A navíc zamilovaná do přízně od toho ctitele, co nechal její tetu Hanu napospas osudu.
Dílo je hutné, režisér z knížky nevynechal snad ani jednu pasáž. Inscenace však ani jednou nenudí a nemá hluchá místa. Hudba je zvolena nedráždivě, nerušivě. Snad jediná scéna, kde nic nehraje a taky si myslím, že se nejvíc vryje do paměti díky sugestivnosti a obsahu je ta, když přijíždí Hanina rodina k transportu a na krk dostávají čísla.
Recenzí může být na tento divadelní či knižní kus hodně. Můžou být psané odborně, můžou být psané odborně a s citem. Můžou být napsané laicky a s citem. Ale nic z toho nenahradí to, když Haně dáte šanci. Ona Vám za to ukáže, proč žít. Žít a i když to bolí a nejde to, tak se nevzdat. Ona těmto slovům dává sílu. Ona žije s pocitem viny, že nechala rodinu nevycestovat do ciziny. Mira žila s pocitem viny, že porušila zákaz rodičů. Dovolím si na konec použít jeden z mých nejoblíbenějších citátů- Život není to co chceme, ale to co vydržíme.......A.Lustig....................