Nejkratší román

Vím, že mi něco říká. Dívám se ji do očí a přikyvuji. V hlavě však stále dokola zběsile běhají myšlenky: "vždyť já ji znám, musel jsem ji už někde potkat, takoví lidi se nezapomínají... nebo je to jen výplod mé fantazie? Ne, blbost, znám... odkud? Vzpomeň si!"

"Ten šefik se ale musel prohnout, zaplatit takového obchoďaka to není dnes jen tak. Ale vlastně se mu to musí mnohonásobně vracet. No, to není moje starost. Ale odkud já ji znám?..."

Ano, samozřejmě, rozumím, první tři objednávky za hotové, pak může být na fakturu, bla, bla, bla... Všechny dodavatele jsou stejné. Jako kdyby nechápali, že pokud někdo má již na začátku nekalé úmysly, tak zaplatí pouze první tři faktury a dal už ne.

Dobře. Souhlasím. A najednou otázka, jako kdyby četla moje myšlenky: " neznáme se náhodou z dřívějška?"

- taky si říkám... Ale odkud?
- a kam chodíte za zábavou?
- za žádnou nechodím, bavím se v práci
- aha, a co sport, posilovna?
- no, kdysi dávno, ale už dlouho ne, mám posilování až- až . Chodívával jsem trénovat tady ve městě, do toho sportovního centra nahoře.
- opravdu? Já také. A kdy?
- no, je to už tak 10 let.
- přesné v té době jsem tam trénovala i já

To je blbost. Vím přesně, že jsme se tam mohli tak maximálně minout na chodbě. Ale že bychom si jeden druhého pamatovali? A takovou dobu?...

První naše schůzka, jako vlastně i všechny ostatní, byla ryze pracovní. Obchodní podmínky, splatnost, sortiment... - nic z toho jsem si nezapamatoval. Odnesl jsem si však pocit jakési spokojenosti a ujištění, že spolupráce s touto firmou bude přinejmenším příjemná.

Nasednu do auta a bum, přesně. Vždyť to byla ta namyšlena fiflena z výstaviště. Měla problém, že jsem přijel pozdě. Ani mi nešla ukázat místo kde mohu vystavovat, ani s autem mi tam nedovolila zajet. Hlavně, že měla kozačky až ke krku. No, teď to dává smysl. Jasně, že si ji budu pamatovat. Jak bych ten zážitek mohl vymazat z hlavy. Pouze jsem si ho uložil do krabičky s nadpisem NEOTEVÍRAT proto jsem se k ní nemohl tak dlouho dopátrat. Tu krabičku přece neotevírám jen tak.

Pozitivní emoce z osobní schůzky však byly silnější. Mluvila o všem s takovým klidem, málem bych i uvěřil že to dělá celý život.

Po několika telefonátech, objednávkách a osobních setkání jsem si uvědomil, že ten člověk mi není lhostejný. Nachytal jsem se na myšlence že docela závidím tomu s kým večer uléhá do postele.

Asi je to normální. Pěkná ženská, proč by se mi nemohla líbit. To přece neznamená že s ní musím něco mít. Prostě se povedla, no a co?

Tykání mi navrhla sama, proč ne, vždyť jsme skoro starý známí. Konec konců v našem oboru si týkají všichni. Možná toto byl pro mě zlomový okamžik, kdy její hlas začal pronikat do mé duše hlouběji a hlouběji...

Naštěstí mám svou práci. Svůj svět, kde já jsem ten kdo rozhoduje, řídí, dává pokyny a dělá. Dělám sám, protože nikoho jiného nemám. Natolik jsem si na to zvykl, že už ani nikoho k sobě nechci.

Po několika zklamáních, pracovních, osobních, jsem si takový život zvolil. Zařekl jsem si, že už nikomu nedovolím mi ublížit. Jednoduše, jediný člověk na světě, kterému mohu věřit, jsem já sám. Nikdo nedokáže ujít v mých botách ani kilometr... tak proč do někoho vkládat sebemenší naděje?

Ale jak to, že když slyším ji, mám pocit že mi nelže, že si nevymysli? Samozřejmě, neptám se na osobní věci, o mých pocitech nesmí vědět už vůbec. Co by také s takovou informací dělala? Akorát by se mi vysmála. Je vdaná, určitě šťastné, mají děti, chtějí stavět dum...

Přes všechno toto si sem tam vymyslím záminku jen abych ji mohl zavolat. Pokaždé vycedim skrz zuby něco geniálního jako třeba: prosím tě, kolik stoji ten nový produkt? A samozřejmě na geniální otázku geniální odpověď: " Ty nemáš nás ceník?"

Nemám. Přivezla bys mi ho?

Samozřejmě, až budu mít cestu kolem, ale mám pocit, že jsem ti ho už dávala, nebo ne?

Ne, rozhodně ne.

Bože, zase jsem lhal, ty ceníky mám už tři. No jo, co mám dělat...

A hele, skutečně mi ten ceník přiveze. Že by člověk který drží slovo? Podívám se na ni a hormony se zblázni. Zas je to tu. Něco vtipného se snažím pronést, nic. Nejde mi to. Tak se na sebe chvíli díváme, pro jistotu se zeptá jestli něco náhodou nepotřebuji, zas fantastická odpověď - nee. Odjíždí. Raději se nedívám jejím směrem, nechci vidět jak řadí, nechci slyšet řev motoru, jdu prostě na opačnou stranu abych ještě chvíli mohl vidět její siluetu ve svých myšlenkách, ve své nemocné hlavě.

A scénář se opakuje. Je to po každé stejné. Nic neříkám, ona se stále na mě dívá stejně nevinně jako na té první schůzce. Rok, dva, tři... čas prostě letí.

Až jednoho podzimního večera mě nenapadlo nic lepšího než ji napsat. Nějakou pitomost. Přišla odpověď. Další nesmysl, zas odpověď. A mě to začalo bavit, ona odpovídá, zřejmě ji taky. Už o sobě víme, že rádi čteme, máme i podobný vkus, ona je ryba, já jsem rak. Podle toho jak píše, jak mi umí rázně ale přitom něžné odpovědět - hořím. Chci ji poznat blíž. Tak blízko jak to je jen možné. Chci ji mazlit, rozmazlovat, nosit na rukou. Já ji prostě miluji. Přitom já ji vůbec neznám.

Uklidní se, klid, to je jen pominuti mysli, to přejde.

Jsi přeci dospělý a rozumný člověk. Víš co se nesmí. Cizí žena - zákaz. Zrada moc bílí, sám jsi ji zažil, přestaň. Ale jak to že odpovídá? Necítí se i ona osamělá?

Vnitřní hlas na mě stále hrne životní moudra ale duše zpívá. Co když je to právě ona? Nezkusíš to, necháš ji tomu s kým je a do konce života toho budeš litovat. Utrápíš se myšlenkou, že svůj životní osud jsi měl na dosah, ale nesáhl jsi pro něj.

Píšeme si dal. Zprávy jsou delší a upřímnější. Už jsme založili čtenářský kroužek, už máme první povinnou četbu, sakra, nedělá si ona ze mě legraci? Ne, nemyslím si. Jen to vypadá, že jsme na stejné vlně. V celým tom divném světě schůzek, telefonátů, nových kontaktů - jsme sami. Ona tam, já tady. Našli jsme se.

Jak dál? Mám v tom pokračovat? Mám být příčinou rozpadu dosud fungujícího manželství? Mám dát na poryvy srdce, nebo se nechat uklidnit rozumem?

Srdce, jedině srdce, říkám si každé ráno. Večer však chladný kalkul zastaví tep a tvrdí, že srdce nemam jenom já. Má ho i ona. Má ho její manžel, děti, příbuzné... zachráním-li pouze to své, zničím několik jiných. Chci mít toto na svědomí?

Ach, Bože, proč ten dospělý život nemůže být jednodušší? Proč musíme brát neustále ohledy na lidi kolem, proč nesmíme alespoň na chvíli se zastavit, proč neumíme posunout čas zpět? Proč musíme trpět? Proč musíme volit mezi dobrém a zlem? Proč jsi nás vůbec stvořil?...

To Tvoje poznání a pokání z nás dělá otroky, nutí nás jít životní cestou rovně, bez oklik, bez lsti a jaká je odměna? Věčné utrpení...

Aniž bych ji to jakkoli řekl, aniž bych se ji jen letmo dotkl, aniž bych ji políbil, prožívám s ní dosud nejkrásnější román v mém životě, přímo v mém srdci."