přidáno 02.01.2020
hodnoceno 4
čteno 1032(15)
posláno 0
A zase,
pokolikáté už?
Po krátkém, něžném čase
vrazí ti nůž
do otevřených ran.
A místo rán
s polibky na oči,
ještě tím nožem otočí.

A ještě kolikrát,
budeš moci dávat, brát
a smát se a milovat?
Když pořád víc,
hroutíš se do singularity,
z níž neunikne nic.
Ani city.

Pomůže snad kopretinek lán
v časech smutku,
v němž zoufalství je pán?
Kdy přes nekonečno dobrých skutků
potisící přichází ten zmar:
"Bylo to hezké, ale ZDAR!"

Je to už navždy
a prožije to každý?
Není už nebe,
v němž lze vzývat TEBE?
přidáno 06.01.2020 - 17:09
kmotrov: Díky. Snad se singularis nezlobí :o)
přidáno 03.01.2020 - 13:25
Nemá to sice pevnou strukturu, která by asi byla pro píseň potřeba, ale jako bych z toho cítil melodii. Líbí se mi to.
A jsem zvědavý co na to řekne autor singularis, když už se objevil(a) v textu.
přidáno 03.01.2020 - 07:01
Danielovna: Moc děkuji. Ať už je to "neskutečný" jakkoli.
přidáno 02.01.2020 - 15:58
To je neskutečný....

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
KONEC? : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Paříž 2019 I, díl 1.
Předchozí dílo autora : Co všechno svítí

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C

© 2007 - 2024 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming