Pjú Zraněná

Kdysi dávno na počátku počítačové éry, když začaly být děrné štítky pomalu nahrazovány moderními monochromatickými textovými konzolemi, žil dobrý, ale chudý muž Radim Stůlmuž. A ten se pořádně naštval, protože neměl na to, aby platil pořád znovu a znovu za nesmyslné aktualizace toho, co už si jednou koupil, jak po něm chtěli softwaroví magnáti, a tak založil Nadaci za software zdarma a začal své celoživotní dílo − projekt Pjú.

V dodatku tehdy uvedl: „Software zdarma neznamená, že se za něj nebude platit, ale že si s ním můžu dělat, co se mi zachce, a vy můžete také. To dodávám, jen aby bylo jasné, že umím dobře vymýšlet názvy a nemám žádné problémy s vyjadřováním.“

Aby si svoje zájmy pojistil před právníky, sepsal Pjú Obecnou veřejnou licenci a slovo „obecná“ zvlášť zdůraznil, aby bylo jasné, že jde o software. Pod podmínkami této licence pak začaly vznikat ty nejlepší programy na světě.

Avšak byl tu jeden problém. Tak jako golem potřebuje k životu šém, potřebují programy k běhu pecku a Radim Stůlmuž žádnou vlastní neměl, takže byl stále odkázán na zlotřilé softwarové magnáty. Navrhl sice pecku, kterou pojmenoval Pjú Zraněná (v angličtině Pju Hurt), ale žádná živá duše s jeho návrhem nechtěla mít co dočinění, a tak se dobrý muž Radim Stůlmuž dal na cestu nekromancie a povolal ke konstrukci pecky těla věhlasných biologů devatenáctého století. Jenže zombie pracovaly pomalu, nepůsobila na ně žádná motivace a dokončení pecky si naplánovaly do 23. století.

Zatímco však Radim Stůlmuž sledoval lhostejné nemrtvé a softwaroví magnáti se mu posmívali a inkasovali od něj poplatky, internet se rozšířil do Finska a nadějný finský student Linius Tovaryš se na jednom z předchůdců dnešních sociálních sítí stydlivě pochlubil se svojí peckou. Začal dostávat spoustu předchůdců dnešních lajků a jeho pecka rostla a stala se mezinárodně známou, protože se skvěle hodila k programům z projektu Pjú.

Nakonec se Linius Tovaryš rozhodl a svoji pecku, zvanou Linie, nadepsal těmito slovy: „Linie je zdarma. Můžete si s ní dělat, co chcete, pod podmínkami Pjú Obecné veřejné licence verze 2 a jen verze 2. Ha! Ha! Radime Stůlmuži, moji pecku mi neukradneš.“

Od té chvíle jsou programy z projektu Pjú používány spolu s Linií a Radim Stůlmuž takto vzniklý operační systém nazýval jediným správným názvem: „Pjú/Linie“. Každý jiný živý člověk mu ovšem říká Linie a ještě donedávna to Radima Stůlmuže štvalo a popohánělo k tvorbě nových programů.

Brzy, když obrazovky začínaly zvládat zobrazit až 16 různých barev současně, se objevil futuristický nápad na grafické prostředí. Studenti jisté americké univerzity si koupili mapu s cestou k pirátskému pokladu, vystřihli z ní X a postavili na něm správce oken, kterého nazvali podle názvu tehdejší československé hymny Kde. Jenže Radimu Stůlmuži se Kde nelíbilo, tak si koupil vlastní mapu cesty k pirátskému pokladu a výsledkem byl správce oken, který byl překvapivě úspěšný, zvlášť na to, že ho Radim Stůlmuž pojmenoval TRPaslík a do loga mu otiskl svoje chodidlo. (Prý mu někdo rozmluvil nápad s řitním otvorem.)

A pak následoval jeden úspěch za druhým. Mezi programátory se rozšířil Pjú Kompilátor jazyka C, jazyka, který už naštěstí jméno měl, takže se programátoři nemuseli děsit, co by Radim Stůlmuž vymyslel.

Další velkolepou kapitolou historie bylo, když se projekt Pjú dostal do konkurenčního sporu s proslulou firmou Adobe. Ta totiž uvedla na trh všemi mastmi mazaný a recenzemi vychválený produkt značky Photoshop, zatímco Radim Stůlmuž dal na svoje stránky „Pjúův program pro upravování obrázků“, postrádající jakýkoliv klasický marketing. A aby Radim Stůlmuž podpořil svůdnost a lákavost svého programu, do loga mu dal hrůzostrašného vlkodlaka. O pět let později strádal Adobe Photoshop na okraji zájmu, a dokonce i profesionálové se dožadovali PUMPu, jak říkali Pjúovu programu pro upravování obrázků všichni kromě Radima Stůlmuže.

Vedení firmy Adobe bylo zděšeno obchodní porážkou od produktu neznámého potížisty bez marketingu a s odpudivým logem a ještě odpudivějším názvem, tak na její vyšetření najali nejlepšího detektiva, jakého si mohli dovolit. A po stopách Radima Stůlmuže vyrazila Růžová puma. Skrytě si vyfotografovala jeho ošklivou tvář a snímky si přinesla do své tajné laboratoře, kde je otevřela v PUMPu, klikla na ikonu lupy a ve zvětšení 400% pátrala po příčině toho, proč je PUMP tak oblíbený a Photoshop ne. Hned další pracovní den seděla v kanceláři s vedením firmy Adobe a její tlumočník jim vysvětloval, že studenti na školách, kteří ještě nemají na licenční poplatky, dostanou PUMP zdarma a naučí se jeho ovládání. Když pak jdou do zaměstnání, nechce se jim přeučovat a raději všechno udělají v PUMPu.

„A jak si může Radim Stůlmuž dovolit zaplatit tolik programátorů jako my, když si za PUMP nenechá platit?“ zeptal se ředitel.

Růžová puma udělala pár sebevědomých posunků a tlumočník vysvětlil, že když Radim Stůlmuž nechá vývojáře dělat si, co se jim zachce, pracují pro něj zdarma.

K radosti Radima Stůlmuže software zdarma rostl a dobýval nové oblasti, neobešlo se to však bez zádrhelů. Softwaroví magnáti totiž byli vychytralí a ve svých ponurých garážích v údolí Silikonových ňader se svými advokáty spřádali ďábelské plány. Zjistili třeba, že když software zdarma zákazníkům nedají, ale jen jim umožní s ním pracovat online, zákazník to ani nemusí poznat, ale oni ho podle licence nemusejí nechat dělat si se softwarem, co se mu zachce. Když se Radim Stůlmuž dozvěděl, že to dělají a že je to legální, pořádně se naštval a rozkřikl do světa, že to není fér. Byla z toho tehdy velká aféra a Radim Stůlmuž se rozhodl, že napíše novou licenci, která bude férová a její název bude jednoduchý, prostý, elegantní a atraktivní každým svým slovem. A výsledkem této snahy byla Aférová Pjú Obecná veřejná licence, přičemž slovo „aférová“ zvlášť zdůraznil, aby bylo jasné, že právě tahle licence je férová.

Později však Radima Stůlmuže převezla firma Tyvole, která zjistila, že když bude dodávat zákazníkům software zdarma v zamčených trezorech, podle licence jim k nim nemusí dát klíče a může si nechat platit za každé odemknutí trezoru. Takže zákazníci sice budou mít právo dělat si se softwarem, co se jim zachce, ale žádné svoje úpravy do svého trezoru nedostanou. To Radima Stůlmuže také naštvalo, tak vymyslel Pjú Obecnou veřejnou licenci verze 3, ve které toto zakázal. To však bylo kontroverzní rozhodnutí a ne všichni programátoři je přijali, takže se komunita softwaru zdarma začala štěpit a slábnout.

V té době myšlenky Radima Stůlmuže začala nezávisle na něm pomalu rozvíjet Chichipedie, encyklopedie zdarma.

Softwaroví magnáti však přichystali protiútok. Byl prezentován obchodní model „otevřené zdroje“. Spočíval v tom, že firmy ze svých softwarových produktů oddělí vnitřnosti a nechají programátory, kteří jediní snesou pohled na tak nechutnou věc, dělat si s nimi, co se jim zachce. Když je pak zdarma vylepší, firma je obalí do atraktivní kůže, nanese make-up a snadno prodá zákazníkům v lákavém obalu, čímž ušetří spoustu peněz za vývoj.

Pro programátory byl model otevřených zdrojů takřka nerozeznatelný od softwaru zdarma, takže jich nalákal velmi mnoho, zvlášť těch, kteří byli rozhořčeni zásahem Radima Stůlmuže proti praktikám firmy Tyvole. Otevřené zdroje navíc nebránily brát si z nich kód do softwaru zdarma, takže bylo velmi obtížné jim cokoliv vytknout. Ve skutečnosti však šlo o rafinovanou léčku, která odlákala programátory od zájmů Nadace za software zdarma a zužitkovala jejich nezištné úsilí ve prospěch softwarových magnátů. Ti mezi programátory pracující zdarma vmísili své placené agenty, a tak úpadek softwaru zdarma pokračoval.

Díky popularitě Chichipedie některé klasické encyklopedie zkrachovaly a softwaroví magnáti začali mít obavy o svoje zisky. Ochota zákazníků platit za encyklopedie či software klesala a magnáti si spočítali, že výdělek pouhým prodejem hezkých obalů na software s otevřenými zdroji je nízký a nejistý. Proto nechali své inovátory vymýšlet prapodivné a nepochopitelné (a obvykle nemravné) způsoby, jak na zákaznících vydělat.

Většina softwarových magnátů se však s touto situací nespokojila. Nesnášeli software zdarma, a tak přesvědčili výrobce počítačů, aby s tím něco udělali. Ti svoje nové modely začali vybavovat systémem „Bezpečná bota“, který měl zajistit, že na nich poběží jen takové operační systémy, které považuje za důvěryhodné někdo, koho považuje za důvěryhodného výrobce počítače.

Bezpečná bota představovala vážné ohrožení pro budoucnost Linie. Než se však o ní příznivci softwaru zdarma dozvěděli, stala se nečekaná věc. Na obranu softwaru zdarma vystoupil jeden ze softwarových magnátů − strýček Mycroft. Vyhlásil, že pecce Linie důvěřuje, čímž umožnil její běh na počítačích vybavených Bezpečnou botou. Navíc koupil Kithoubu, kde se většina vývoje softwaru zdarma odehrávala, a začal ty nejlepší nápady z projektu Pjú realizovat ve svém operačním systému Mycroft Střepy, aby měli programátoři méně důvodů, proč přecházet na Linii.

A v této době, když mu vývoj přestal dávat smysl, náhle odešel dobrý, ale chudý a nepochopený muž Radim Stůlmuž a Nadace za software zdarma je bez něj pustá a opuštěná a nikdo neví, co bude dál.