a budu...

a tam za hranicí nekonečna
budu ti šeptat démonizující slůvka plná vášně a něhy
a zas a znova si budu rozdírat své staré rány
a budu zapírat samu sebe na prsteníčku své levé ruky
a budu s nadějí v ruce zase svírat to rozžhavené železo
a zase budu chtít aby tvá ruka tu moji uzdravila
… jako tenkrát...
a budu předstírat že to žabí kuňkání
jsou serenády zpívané jen tobě
a budu toužit a budu snít
a budu taky klít
… tak jak mě znáš jenom ty...

a budu stát na kraji propasti
a budu do ticha křičet tvoje jméno spolu s ozvěnou
a budu propadat peklem tvých prázdných slibů
protože jsi tak nějak zapomněla slíbit že na své sliby nikdy nezapomeneš
a budu vyhlížet moře než se změní v oceán
a budu přitom tonout na dně kaluže
a budu taky zpívat žalozpěvy
které budou můj smutek ještě víc násobit
a pak si uvědomím absurdnost všeho
i tvých citů...

… a pak na dně propasti
budu vzývat ďábla k neřesti
aby pro trochu bolesti
vínem nešetřil...

… a pak budu...
… budu...

… v tom svém studu předstírat nudu...