Děti dubů - Kapitola IV.

Do proutěného koše zvolna padaly žluté okřídlené nažky lípy a postupně zakryly sytě červený, bíle puntíkovaný klobouk muchomůrky, kostivaly, děvětsily, blín, rulík i vraní oka a další dary lesa. Obloha se už červenala a Taogg s námahou slezl z mocné, křivolaké větve Lípy. S dupnutím jeho nohou o zem se z blízkého Jeřábu vznesla do vzduchu Kavka, jež ho celou dobu pozorovala a odletěla zpět k dědině. Než tam dolétla, ještě stihla spatřit menší půlkruh Belenova unaveného, leč stale spalujícího zraku, zacházejícího pozvolna za obzor pahorku.
Staří vesničani už se stahovali do chalup, sklízeje nástroje. Kdosi nesl náruč dřeva, jiní zaháněli slepice nebo dobytek do chléva či posedávali na lavce. Ovšem mladí seděli v hospodě a klevetili. Zprávy o germánských výpadech se už donesly i k nim, a že se jejich přátelé stale ještě nevrátili z Vysokého pole jim na náladě nepřidalo. Kavka, sedící na plotě u jedné z chalup si všimla, že v korytě u kurníku už jsou zase ta dobrá semínka, ale jakmile se snesla na jeho okraj, parádivý opeřenec, dosud čekající, až se jeho družky uvelebí ke spánku, se k ní rozletěl, div ji nepokloval.

***

Fionn zaháněl chmurnou předtuchu a děsil se svého srdce, které už to vědělo. Když ucítil závan dýmu, popohnal koně. Zlověstvé hučení prozrazovalo Lokiho lačnost po dřevě, jež Cernunn s něhou vypěstoval a zdejší lid pak otesal a sroubil ve svá obydlí. Teď se pomalu obracelo zpátky v prach, z něhož vzešlo. Míjel zkrvavené ženy s roztrhanými šaty, sklánějícími se nad nebožtíky, již je neubránili. Spatřil převrhnutý vůz a pod ním kusy rozbitých nádob a košů s posledními siroty jablky, opodál pak roztržený měch s obilím, jež se nájezdníkům zjevně neoplatilo přesypávat. Hnal Eponu až k potoku, jenž protékal skrze dědinu. Věděl, že by měl jet proti jeho proudu, neboť si pamatoval, že u jeho horní části stojí jejich chalupa. Cestou podél potoka se ohlédl do svahu kopce a spatřil žalostně prázdné ohrady a hořící chlévy. Všiml si, že chalupy těch, kteří vytušili blížící se hrozbu, měly zatlučená okna. Oheň a zmar si však našel cestu jinudy.
Nezastavoval, nečekal na přátele, ba ani na Sedmikrásku. Uběhla již věčnost od doby, co ho odtud římané odvlekli, ale stezku k jejich chalupě presto poznával a vyvolávala v něm silnou, opojnou nostalgii. Svého otce Dubha našel opřeného o stěnu jejich chalupy. Ruku si držel na zkrvaveném břiše a měl celou dobu odevzdaný pohled. Až když se k němu Fionn sklonil, v očích se mu zableskl náznak poznání.
„Otče, ty žiješ!?“ vydechl Fionn uleveně, opatrně jej chytl za ramena a políbil na čelo.
Dubh se zatvářil zprvu překvapeně, pak mu ale z očí vytryskly slzy. Hleděl na toho mladíka před sebou a s každým dalším okamžikem nabýval na jistotě. Je to on. Fionn. Vrátil se.
„Kde je matka?“ zeptal se po chvíli výmluvného mlčení.
„Sedí vevnitř.“
Matka Fionna byla zbitá. Seděla na židli u převráceného stolu a plakala. Germáni ji zjevně museli několikrát uhodit do tváře. Kolem ležel převrácený nábytek, na zemi změť rozbitého nádobí, šatů. Dveře od spižírny byly rozražené a truhly prázdné. Jakmile si vyměnili pohledy, ihned jej poznala a když se s námahou začala zvedat, předběhl ji a sedící ji objal a políbil.

***

Smírné zurčení bystrého potoka se snoubilo s cvrlikáním skorců, jejichž hlas ho Dubh naučil. Rád trávil horké srpnové dny jako je tento ve vlhkém chládku potoka. Procházel se bos po hladkých kamenech, z nichž stavil hráze a ucpával je jemným štěrkem, který se nacházel pod nimi. V místech, kde byl břeh vysoký a strmý obdivoval obnažené kořeny olše nebo vrby prorůstající až do vody a jejich vlásky měly roztodivně červené konečky. Občas pod nimi procházel a loupal měkkou břídlici, jež břeh tvořila. Když se zatoulal daleko po proudu, mohl slyšet a mezi stromy občas i spatřit ovce a kozy jejich sousedů, pasoucích se poklidně v ohradě.