intro-

Homér: to je dobře. já občas jo, ale jsem malá. snad byla kalba dobrá, a bez abscesu s ježíšem, ať už stoned nebo normálním.

casa.de.locos: Já nechci bít nikoho, snad ani ty nácky už ne. Co je mi po nich, co je mi po všech. Člověk občas zaslechne šílenosti, stačí to překroutit a hned je z toho báseň, a pak si lidé myslí, že šílený jsi vlastně ty sám, když to náhodou čtou. Podzim je náročné období, ať ten hezký, či ten druhý. V létě umí bejt šťastnej skoro každej. Dost to brnká na strunky v duši, zvláště u těch citlivějších. Hlavně trvá tak pět měsíců, ten stav bez listí. Pravá zima už asi nebude. Bruslení na obřím rybníku, to jsem vždycky miloval, bludiště ve vrbách a v něm hrát na babu. No nic, dneska se asi opiju, nalejvám Grantsku, počkám, až se ozve kámoš, jdeme na německý emo. Holka je na srazu z vejšky, ta se neopije a zítra bude chtít jet na výlet do lesa. Nebo si mám radši smotnout špek, ať mi zítra není fyzicky zle? Věčné dilema. Vysrat se na všechno v mém věku už nejde, 27 jsem prošvihnul, no a v mých třiatřiceti by to za mě musel udělat někdo jiný. Mohl bych se pak teoreticky objevit v rozřízlém abscesu.

Homér: jsem neklidná, je podzim. včera jsem v buse seděla vedle holky co říkala svému boyi, no teď už mě nemůžeš bít, když mám v sobě miminko, a tvářila se jako by našla hack v realitě, a on celou dobu mlčel. svět je divnej, třeba nemůžeš bít babičky protože maj v křečácích marii. ale proč bys vlastně měl chtít?

Vzbuzuje ve mně neklid tvá poémka. Hlava Marie v křečácích...pfff. Každopádně zajímavé dílo.