Zlodějka: Růže mají trny – PROLOG

Matně si uvědomovala, že s ní někdo hýbe. Svět okolo zčernal krátce po té, co utržila ránu do hlavy. Ta jí teď třeštila a bolest pulzovala do celého těla. Krvácela z několika ran, ale nebylo to nic hrozného. Doléhaly k ní tlumené hlasy, které jako by se nesly z neuvěřitelné dálky. Nedokázala rozpoznat, co je tématem hovoru, nepochybovala však, že ona. Tohle nebylo poprvé, co se pokusila uprchnout z vězení, kam ji před dvěma měsíci zavřeli za vloupání, krádež a pokus o vraždu, a ani poprvé, co se jí to nepovedlo. Svoje zmařené pokusy o útěk už ani nepočítala.
Do podvědomí jí vnikl vlhký pach vězení, chrastění klíčů a vrzání kovových mříží. Ucítila tvrdý náraz, když ji ten, co ji nesl, bez sebemenšího ohledu shodil z ramene jako pytel mouky, a ona dopadla na kamennou dlažbu cely. Z úst jí unikl tichý sten, náraz však nestačil na to, aby se probrala z omráčení.
Každý den ve vězení byl stejný, všechny jí už splývaly dohromady. Někdy ani nevěděla, jestli je den nebo noc, dokud se nezeptala strážného. Byli by ji už dávno pustili, ale šetření jejího případu se neustále odsouvalo kvůli blížícím se slavnostem Nového roku; a taky kvůli nějakým problémům v kartotéce, což jí neustále tvrdili. Pche, to určitě. Nevěřila jim ani slovo a podezírala je, že její případ prostě schválně někam založili a teď se tváří, že ho nemůžou najít. Kdyby se tak šlechtici zajímali taky někdy o něco jiného než jen o svoje přecpané pupky. To oni by měli sedět za to, že neplní svoje povinnosti a nechávají lidi trpět. Ten poslední útěk byl zároveň její poslední šancí dostat se pryč, dokud byla věznice nejméně hlídaná. Teď budou do města přijíždět lidé kvůli slavnostem a během několika dní se posílí jeho obrana; to znamená navýšení počtu městských stráží o několik stovek. Kdyby si dávala větší pozor, nemusela by být zase tady dole.
Natáhla ruku a prudce přeškrtla sedm svisle nakreslených čárek na zdi. Další týden byl pryč a ona byla pořád za mřížemi. Sbírka uběhlých týdnů se na zdi její cely začínala pomalu rozrůstat a ona pochybovala, že by tomu v nejbližší době bylo jinak. Zamračila se na křídu ve své ruce a zkroutila rty do příšerného pošklebku. Před očima jí znovu běžel den, kdy se naposledy pokusila o nepovedený útěk. Přitom šlo všechno jako po másle.
Když si pomocí ukrytého šperháku otevřela dveře cely a omráčila strážného, sebrala mu svazek klíčů a cestou odemkla co nejvíce cel s ostatními vězni. Potom už bylo celkem snadné proklouznout kolem dalších hlídek přes sklepení a stoky až ven. Tam je ale překvapila skupinka strážných, kteří se vraceli do kasáren. S nimi Ärisse nepočítala. Po svobodě lačnící odsouzenci se na vojáky vrhli. Pěstmi toho však proti mečům moc nezmohli a tak byla většina zanedlouho mrtvá nebo odvlečena zpátky do sklepení. Měla v plánu proklouznout kolem vojáků, až je ostatní vězni zabaví, ale její plán zhatil strážný, který si jí všiml a zaútočil na ni. Celkem úspěšně se vyhýbala jeho útokům, dokonce se jí povedlo ho odzbrojit, ale potom ji překvapila rána do hlavy, která přišla od jiného vojáka, který se k ní mezitím přikradl zezadu. Sesunula se v bezvědomí na zem a probudila se znovu ve své cele; tentokrát se zámkem zajištěným řetězem. Kdyby se ho pokusila odstranit, jeho řinčení by ji prozradilo dřív, než by se stihla dostat ven.
Od toho dne uplynuly už tři další. Od té doby se nepokusila o nic. Ráno, když ji vzbudila pravidelná kontrola, si vzala snídani a potom celý den proseděla v cele, než večer přišla chudá večeře v podobě suchého krajíce chleba s kusem sýra a džbánem vody. Nebylo to nic moc, ale jídlo splnilo svůj účel, a když už nic jiného, alespoň zasytilo.